Úvahy /

Jazyk a gender

Téma genderových problémů patří mezi mé oblíbené. Je v podstatě nevyčerpatelné, dost rozsáhlé na to, aby jste se při něm mohli pěkně pohádat se svým konverzačním partnerem. Má za sebou dlouhou a zajímavou historii, takže byste těžko hledali lepší námět pro diskuzi k dobrému jídlu – ne nadarmo si taky drží status malého společenského evergreenu. Nejlépe se samozřejmě diskutuje s opačným pohlavím, pozitivně naladěným na genderovou vlnu. Tuto podmínku tedy paní přednášející splnila, další podmínky diskuze zůstaly bohužel nesplněny a workshop Jazyk a gender tak opouštěly zástupy neuspokojených diskutérů. Naštěstí jsme posléze tuto touhu uspokojili s několika podobně smýšlejícími přáteli (a přítelkyněmi) a vydalo nám to na několik příjemných seancí, což je skvělý výsledek a jasné plus proběhnuvšího workshopu ale věřím, že toto hlavním cílem nebylo. A co tedy bylo hlavním cílem workshopu? Na to jsem bohužel za celou dobu trvání nepřišel.
Zjistil jsem ale, že paní magistra Valdrová ráda vyhledává skryté genderové problémy a to především na místech kde žádné nejsou, což dala jasně najevo při analýze textu o Japoncích. Nerad bych sklouzl k jinému literárnímu žánru, než který zamýšlím napsat, ale krátký popis této události je pro celkovou představu nutný. Tak tedy paní přednášející rozdala pro demonstraci účastníkům, podle ní, genderově závadný článek o situaci v Japonsku. Článek opravdu obsahoval až neuvěřitelně málo zmínek o ženách a když už tam nějaká byla (zmínka), většinou hovořila o japonských ženách pouze v roli manželek nebo potencionálních partnerek. Pominu-li prozatím kulturní rozdíl, díky kterému mají ženy v Japonsku jinou tradiční pozici než ženy v Česku, je důležité ukázat „závadný“ článek v pravém světle. Onen článek se totiž snažil popsat, jakým způsobem hledají mladí a nezadaní japonští muži ženy a jak jim k tomu dopomáhá zaměstnavatel. Co více dodat?
Ale nebyl všemu konec, paní přednášející se nám dále svěřila, jak ji šokovala nedávná reportáž zachycující inuitské lovce, když nepodávala žádné informace o inutských ženách. Paní Valdrová prostě občas zajde příliš daleko a tak by měl minimálně 49% podíl z každého dokumentu obsahovat záběry ženského pokolení a to včetně těch zaměřeného výhradně na mužskou část populace.
A dále musí být ve všech kulturách společenská role pohlaví nezbytně stejná? Osobně si myslím, že je dobře, že je postavení žen v různých kulturách různé. Zaprvé jim do toho nemáme co mluvit, protože už naše civilizace napáchala na ostatních dost zločinů (například vymýcení původních kultur na území severní a jižní Ameriky, zničení domorodého způsobu života velké části Afriky) a měli bychom respektovat ostatní kultury i s jejich historickým vývojem, ale také zadruhé pochybuji, že by se paní magistra ptala žen z těchto kultur na jejich názor či nespokojenost s jejich společenskou pozicí. Kdo ví, možná by některé odpověděli, že jsou na ni dokonce hrdé.