Jak pracovat s dětmi a mladistvými pod vlivem drog

Závislosti máme všichni, jde jen o to si je přiznat a případně omezit – takto jednoduchou myšlenku se nám snažil předat pan Martin Procházka a i přes jeho obrovské nasazení nemůžu říct, že odcházel s úspěchem. Naneštěstí bylo na workshopu přítomno příliš málo lidí, kteří by se sami na sebe chtěli podívat kritickou optikou, respektive optikou pana Procházky.
Pan Procházka je v oblasti závislostí velice znalý, sám si každou představitelnou drogu poctivě ozkoušel, jen aby nakonec všechny odhodil v dál, o další zkušenost bohatší. Bohužel zkušenost předával nešťastným způsobem, tedy šokem. Já jsem se svou závislostí smířen, vím o ní, a proto pro mne nebylo překvapením slyšet jak je vlastně špatná, i když zrovna mou závislost (Ahoj, jmenuji se Jiřík a rád si občas pustím počítačovou hru) pan Procházka nevyzkoušel. Netoliko pro ty více alternativní mezi námi, tedy vyznavače marihuany, kteří se sami mezi sebou neustále přesvědčují o tom, jak si kouřením trávy vlastně přilepšují a najednou přišel alternativní člověk s jistou autoritou a do očí jim tvrdil pravý opak, jaká to drzost! Žijí přece ve svobodném státě a každý si může dělat nebo kouřit co chce. Názor pana Procházky, že droga tuto svobodu volby potlačuje, zůstal druhou stranou nepochopen, dost možná záměrně. Na jejich obranu musím říct, že ze slovních obratů pana Procházky nebylo vždy úplně zřejmé, co přesně se snaží říci. Nakonec tedy zůstaly obě strany znepřátelené, rozdělené hádkou o to, zda je kouření marihuany právě jednou z forem svobody či naopak, zda nás omezuje a jestli se tím, že si dáme byť jediného jointa, dostáváme na onu osudnou spirálu nesvobody. Přitom by stačilo pokusit se podívat na tuto problematiku právě pohledem druhé strany.
Ovšem ve snaze dodat své tezi pevné základy došel pan Procházka až k výroku, že i jedno pivo po guláši se čtyřmi je v podstatě závislost, a tak se ptám: co že to vlastně závislost není? Těžko hledat kratochvíli, která by prošla přísným posudkem pana přednášejícího a nebyla označena jako závislost. Stále tedy platí, že se nic nesmí přehánět a to i (hlavně) když se snažíte označit druhy závislostí. Nejtěžším úkolem je tedy určit, v jakých případech už se o závislost jedná a kdy je vše ještě v normě. Tyto dva póly od sebe odděluje velice tenká linie, pokud se však v rámci určování dostanete příliš daleko na jakoukoliv stranu, Bůh pomáhej vašemu statusu svobodného člověka. Pan Procházka se pro mne tedy ironicky stal závislým na vyhýbání se závislostem.