JAK PRACOVAT S DĚTMI A MLADISTVÝMI POD VLIVEM DROG

Ze všech workshopů, které jsem absolvovala, na mě největší dojem udělal právě ten o drogách a různých závislostech. Zatím jsem o této problematice jenom četla, několikrát zhlédla v televizi diskuse, ovšem „naživo“ to bylo pouze ve škole, a to bohužel ne příliš otevřeně a uvolněně. Je tedy jasné, že jsem byla opravdu zvědavá, do jaké míry před námi pan přednášející problém odkryje.
Pán překonal všechna má očekávání. Čekala jsem někoho, kdo má pečlivě nacvičené, co nám poví, zatímco před námi stál poměrně mladý muž. Přirozeně nás zasvěcoval do problematiky, ba co víc, dokonce nás nenásilně nutil myslet a přispívat do diskuse. Já osobně, když se řekne „droga“, představím si obecně známé drogy, jako je marihuana, pervitin, heroin… Pokud se ale zamyslím více do hloubky, uvědomuji si, že toto nejsou jediné drogy kolem nás. Každý z nás má ve své blízkosti nějakou drogu, aniž by si to možná přímo připouštěl. Pro mě je drogou hudba. Poslouchám ji téměř neustále; doma na počítači, v práci z rádia, na všech mých cestách - a to dokonce na zhruba dvouminutové cestě z kolejí do menzy – ve sluchátkách. Neustále se kolem mě točí tóny, melodie, rytmus. Dokonce ještě jako nenarozené dítě, v břiše mámy, neustále jsem ji kopala. Máma byla tehdy přesvědčená, že se jí narodí kluk, fotbalista. Trošku se spletla – vyklubala jsem se já, dívka, milovnice hudby, která už tehdy vyťukávala své vlastní rytmy.
Co by se stalo, kdyby všechnu hudbu, kterou vnímám, vystřídalo ticho? Možná by to byl docela zajímavý experiment. Už jsem ho několikrát byla nucena podstoupit, ovšem vždy to bylo jen na relativně krátkou dobu. Například když jsem si zapomněla sluchátka doma a musela jsem strávit dvě a půl hodiny v pravidelném šumu jedoucího autobusu, kdy jediný rytmus udával motor. Ten mě nakonec ukolébal, až jsem usnula, takže tento experiment nebyl tak docela objektivní.
Další výjimečnou situací jsou chvíle, kdy se kvůli něčemu trápím a doslova mi „není do zpěvu“, takže ani žádný zpěv slyšet nechci. V takovou chvíli opravdu nejraději uvítám klid na své vlastní myšlenky. Ovšem je to právě hudba, která mě po utěšujícím klidu vtáhne zpět do života, nahrne krev do žil. Takže ani v tomto případě mé „abstinování“ nemívá dlouhého trvání.
Kdyby hudba byla člověkem, byla by mou nejlepší kamarádkou. Už tolikrát mě vyvedla z deprese, otevřely jsme se jedna druhé, vždy mi byla na blízku. Dělala mi společnici na celé mé dosavadní cestě životem, prožívala se mnou bezstarostné dětství, první lásku, první úspěchy i neúspěchy. Snad ke každé své životní etapě bych dokázala přiřadit určitou hudební podobu.
Zkusit se hudby na nějakou dobu vzdát, čistě jako experiment, by byla určitě zajímavá zkouška vztahu – buď se vztah ještě více utuží, anebo se rozpadne. Já jsem si však už teď jistá, mnohem jistější než u vztahů lidských, jaká je ta správná odpověď…