Informace o vzniku projektu Pedagogika v praxi a možnosti účastnit se mě velmi potěšila. Viděla jsem ve workshopech a letních školách příležitost dozvědět se to podstatné, co nám, studentům Pedagogické fakulty, z různých důvodů (které tu nemíním rozebírat) chybí. Na workshop s názvem Vedení žáků k samostatnému myšlení a pro mě klíčovým podtitulem Co udělat, než vyjdou žákovské noviny, sbírky poezie, sborníky vlastní tvorby apod. jsem se přihlásila s očekáváním inspirace pro mou budoucí praxi.
Naplněna teoretickými didaktickými zásadami jsem si po absolvování první souvislé praxe ještě více uvědomila potřebnost a užitečnost rad zkušených pedagogů z praxe. Očekávala jsem konkrétní metody, jak se žáky pracovat, toužila jsem po odpovědích na své otázky.
Paní přednášející nás seznámila se svou činností a zkušenostmi, aktivitami bohužel nepoužitelnými ve školství současného typu. Velkým zklamáním pro mě byl fakt, že veškeré její zkušenosti jsou z oblasti mimoškolních aktivit. Již delší dobu pracuji s mládeží a ve svém rodném městě vedu tábory pro děti. Mám tedy své osobní zkušenosti s mimoškolní pedagogikou a vím také, že vzdělávací situace je ve škole úplně jiná, taktéž motivace žáků, vztah učitele a žáka. V tomto bodě všechny mé otázky narážely na pevnou stěnu nekompetentní přednášející, která upřímně několikrát přiznala, že v oblasti pedagogického působení ve škole nemá zkušenosti.
Přiznávám, projekt mě zklamal. Na střední škole jsem zastávala pozici šéfredaktorky školního časopisu, mám tedy přehled o školních možnostech a prostoru, který může být mediální výchově ve výuce věnován. Vím, že právě vznik školních časopisů závisí na nadšení obětavých pedagogů, kteří těmto aktivitám věnují svůj volný čas a nadstandardní úsilí, na podpoře vedení, rodičů a konečně také na motivaci žáků a výsledcích, pocitech úspěchu. Vím, že některé základní školy tvorbu školního časopisu řadí mezi volitelné předměty nebo zájmové kroužky, ale potýkají se s malým zájmem ze strany žáků, s malou podporou od rodičů, s nepochopením vedení, které nevidí výsledky.
Myslím, že se všichni shodneme na tom, že je potřeba žáky podporovat v tvůrčí činnosti, v tom samostatném myšlení, v chuti s načerpanými poznatky také pracovat, nejen je vstřebat z důvodu úspěšného absolvování testu. Ale jak? Jak se dětem takto věnovat, když podmínky často ani zdaleka nejsou ideální? Jak např. v českém jazyce vést děti k samostatné tvůrčí činnosti, když i zkušení pedagogové sice základní učivo (teorii) stíhají probrat, při troše štěstí dobře procvičit, ale na nic víc nezbývá čas? Hromadí se otázky, na které stále nedostávám odpověď a adekvátní vyzkoušenou inspiraci, možnost cesty, kterou se na počátcích svého profesního života vydat. Snad mi odpovědi na některé mé otázky poskytne další souvislá praxe.