Úvahy /

Jak najít společnou řeč v multikulturní společnosti

Dne 29.3.2012 jsem měl možnost zúčastnit se workshopu s tématikou o multikulturní společnosti. S tímto pojmem si bohužel vždy asociuji i pojmy jako je rasismus, společenské předsudky, strach ze ztráty identity a následný nacionalismus. Bohužel. Problém rasové nesnášenlivosti a vyčleňování člověka na základě nějakých odlišení pro mne byl vždy dost palčivým tématem.
V následující úvaze se zamyslím spíše nad samotnou otázkou, která tvořila název workshopu, než nad jeho samotným průběhem. To také z důvodu, že jsem nemohl na workshopu zůstat až do konce a musel se vrátit na seminář.
Takže, jak najít společnou řeč v multikulturní společnosti? Možná by otázka měla znít ,, Kdo si má první položit otázku, jak najít společnou řeč v multikulturní společnosti“. Semínko předsudků je do nás vloženo už v raném dětství. Už několikrát jsem nabyl dojmu, že mnohé děti tvrdí, že Romové kradou se stejnou samozřejmostí, jako že žehlička pálí. A když jsou jim tyto pravdy potvrzovány dále a to dokonce i ve vzdělávacích institucích, stávají se běžnou součástí světa onoho jedince. Proto by pedagogové měli být mezi prvními, kdo si tuto otázku položí.
Z praxe však vím, že tomu tak není. Nejvíce takovýchto ,,zkušeností“ mám paradoxně z gymnázia. ,,Multikulti a podobné hlouposti, já nejsem rasista, ale ti cigáni“ a podobné memy se tam šířili velmi úspěšně z úst nejednoho učitele. Tady Romové, jinde muslimové, asiaté a mnoho dalších skupin, které se nemusí lišit jen svou kulturou, ale třeba i dobrovolnému se přihlášení k nějaké subkultuře. To vše jsou terče, vynikající terče těchto slovních virů. Proč vynikající? Každý člověk se potřebuje nějak definovat, najít se a říct si, kým je. A to lze nejlépe tak, že si řekne, čím není, proti něčemu se vymezí a ještě lépe, najde si nepřítele. Tyto memy ,,postiženému“ tohoto nepřítele jasně definují, jsou sdílené a stávají se tak pravdami. A pravdy se musí šířit. Za pravdy se přeci musí bojovat. A tak dále.
Dle mého názoru je jádro problému právě v těchto pravdách, v těchto vtíravých heslech. Přemýšlivému člověku, což si velmi přeji, aby všichni učitelé byli, jsou tyto memy přeci velmi snadno odhalitelné. Skupina X dělá něco skupině Y, skupina X dělá to a to a proto má skupina Y právo ji ubližovat, tedy vlastně pouze se bránit. Je až směšné, jak jsou si tyto hesla podobná. Odhalování těchto memů v rámci pedagogické činnosti je dle mne jedním z pilířů, jak najít společnou řeč.
Velmi přínosnou částí workshopu, soudě i dle jiných reflexí, byla ta část, při níž byly rozdány fotografie různých osob. Všichni z nich byli Romové, ale protože nebyli v situaci a v oblečení, které by jim bylo přisouzeno na základě stereotypů, za Romy považováni nebyli. Ukázat příslušníky daných menšin z jiného pohledu, než jak diktuje stereotyp vede také k odbourávání bariér. O tom jsem se ostatně přesvědčil již mnohokrát, neboť mám několik romských přátel a občas se zúčastním i festivalu romské hudby. Mimochodem, po účasti na těchto festivalech mi rčení co Čech, to muzikant připadne na hony vzdáleno skutečnosti. Ale zpět. Na workshopu se mi též líbilo, že byl zaměřen i na vzájemnou empatii. To pokládám za další pilíř ,,společné řeči“ a to jakékoliv. K tomu snad není ani co dodat. Schopnost podívat se na svět očima druhého opravdu mysl osvobozující čin a měla by patřit do základního vybavení jakéhokoliv pedagogicky působícího člověka.
Závěrem bych chtěl vyzdvihnout malou, ale přeci dobrou věc, a to byli malé štítky se jmény. Člověk by předpokládal, že konverzaci víc naťukne vzájemné představení, ale všichni jsme se přesvědčili, že štítky jsou v takovéto situaci o něco lepší.