Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

„Je markantní rozdíl mezi chtít a moct.“
Takto jednoduše bych po dnešním výkonu u ústní zkoušky popsala komunikaci. Můžete být sebevíc extrovert, otevřený člověk, který nemá problém s komunikací, ale když se sejde více faktorů, během chvilky nejste schopni ze sebe vypravit smyslu plnou větu. A to, zda se jedná navíc o slova ve spisovné češtině, to je jen třešnička na dortu, kterou vaše vnímání v danou chvíli opravdu už nemá sílu zaznamenat, přes to, že vás na to každou druhou větou někdo upozorní.
Opět se mi potvrdila staré známé pravidlo, že méně někdy znamená více…Člověk se snaží být ve všem dokonalý, snaží se přes limit a konečný výsledek se jeví jako pravý opak. A vy, nedáte si říct a stejnou chybu po čase učiníte znovu.
Je mnoho podob komunikací. Jak se praví v knize Malého prince: „ správně vidíme jen srdcem“. Před časem jsem četla podobnou a také pravdivou větu: „ Důležité je to, co nebylo vyřčeno“. Na tyto slova jsem si vzpomněla před pár dny na koncertu Jaroslava Wykrenta. Ti, jež jsou dříve narozeni, jeho šlágry dozajista znají dobře. Vždyť i převážná část obecenstva byli senioři.
Hudebník prokládal písně vyprávěním o své kariéře. Co chvíli poznamenal, že to či ono, se stalo dříve, než se mu stalo, co se mu stalo…Až ke konci koncertu řekl, že před třinácti lety jej postihla mozková příhoda, kvůli které má ochrnutou pravou ruku a jiné zdravotní problémy, kvůli kterým si již nezahraje na svou milovanou kytaru. Písně byly pesimistické a spíše navozovaly melancholii, ale to co bylo nejdůležitější, to Jaroslav Wykrent nevyřkl, a přesto mě to zasáhlo.
Ta ohromná síla vůle a touhy jít dál, bojovat a dělat to, co ho tolik naplňovalo a činilo šťastným. Jeho zpěv se nesl sálem, někdy jsem slova písně ani moc neslyšela, ale to, jak to pan Vikrent zpíval, mi znělo v uších, jako by mi rval mé srdce, rozum…a volal: „ ...musíš, musíš, jít, jít dál…podívej se na mě, jak tu zpívám, jsem téměř nemohoucí a přece šlapu cestou dál….“Měla jsem tu čest mu při děkovačce předat květiny za všechny přítomné. Když jsem mu děkovala, řekla jsem…“Sice vás něco před lety zasáhlo a o něco jste přišel, ale to hlavní zůstalo a mě to zasáhlo dnes…“ při těch slovech jsem mu položila dlaň na levou stranu hrudi…Ano, bilo jako o závod, a pro ty chvíle tam bilo pro nás přítomné. Za oponou si pak mistr postesknul jako gentleman, když mu část těla svírala bolestivá křeč, kterou na sobě na jevišti nedal vůbec znát. A pak ještě rozdal podpisy a povídal si. A při těchto koncertech a v celém nelehkém životě jej provází paní Wykrentová. Štíhlá paní, která má srdce také na pravém místě, jak jsem při rozhovoru s ní hned poznala.
I to je pro mne komunikace. A mám-li být upřímná, chybí mi. Jsem jako pramen, který jen čeká, až ho někdo objeví a nabere si, aby uhasil svou žízeň po komunikaci, která je tak čirá, jak jen slova upřímnosti a přátelství mohou být. Malý princ čekal na svou květinu a já, já čekám na poutníka, který najde to, co hledal…Přátelské objetí, které, i když bude beze slov, řekne tolik, že nebude třeba co dodat.
Formát papíru A4 je pro úvahu o komunikaci opravdu velice málo. Je toho tolik, a z tolika úhlů se komunikace dá rozebírat, ale pokud jste dočetli až sem…k 558. slovu na této straně, pak jen volám a tiše biji na poplach po komunikaci nás všech…jsem tu pro vás. Buch, buch…buch, buch,… buch….