Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Soutěž nebo spolupráce?

seznam všech úvah

ÚVAHA: Soutěž nebo spolupráce

Přibližně před týdnem jsem absolvovala workshop Soutěž nebo spolupráce. Přiznám se, že co přesně se na něm bude dít, jsem si dopředu nezjistila a 14. 3. jsem tedy vcházela do Domu dětí jako nepopsaný list papíru v domnění, že se bude jednat nejspíš o kurz na podporu seberozvoje. Sympatičtí manželé Kopřivovi mně ale, brzy vyvedli z omylu. Jistě workshop byl přínosný i z hlediska rozvíjení sebe sama, vždyť učitel, který využívá kooperativní výchovu, musí být také vnitřně přesvědčen o tom, proč je výhodné učit děti mezi sebou spolupracovat, ale toto téma mi nebylo až tak vzdálené, jak jsem si původně myslela. Během nedávných náslechů na mé bývalé základní škole v rámci praxe, jsem měla to štěstí a narazila na paní učitelku, která práci formou expertních skupin praktikovala. Následně se mně snažila do celého procesu, jen co čas dovolil, alespoň trochu zasvětit. Musím podotknout, že se jednalo o naší bývalou paní učitelku, tím chci jen říct, že nešlo o čerstvou absolventku, už měla za sebou nějaký ten odučený rok, shledala původní metodu výuky formou výkladu jako neefektivní a rozhodla se ji tedy radikálně změnit. Jsem proto ráda, že teď nemusím vařit z nějaké abstraktní vody, ale můžu dát k dobru ,,historku“ kterak jsem na vlastní oči viděla projektové vyučování. Srovnat, co o něm říkali manželé Kopřivovi, jak by mělo probíhat, a jak během mých náslechů skutečně proběhlo.

Žáci pracovali formou expertních skupin, kde každá skupina si měla přečíst jednu ze 4 předložených balad Karla Jaromíra Erbena. Měli k ní vypracovat úkoly. Následně se losem (což jak nám vysvětlila paní učitelka minimalizuje šikanu, do skupin se dostanou děti, které se spolu jinak nebaví) rozdělili do skupin nových, tak aby v každé skupině byl ,,odborník“ na jednu ze čtyř balad. Poté si měli balady převyprávět a společně vytvořit portfolio- 4 balady K. J. Erbena. Práce probíhala celkem hladce, bylo vidět, že děti tuto formu znají, avšak v momentě, kdy se měli rozlosovat do nových skupin, vyměnili se, aby mohli být se svými kamarády. Netuším, jakým způsobem paní učitelka projektové vyučování zaváděla, ale po přednášce manželů Kopřivových jsem si uvědomila, že začínat s prací ve skupinkách je velmi nesnadné, člověk si musí dát tu práci, aby zjistil vztahy ve třídě, popřípadě se je pokusil zlepšit, což je náročné nejen časově. Dále celá změna musí proběhnout pomalu a nenásilně, aby děti nezískali s prací ve skupině špatnou zkušenost, která by je od příštího snažení odradila. Proto je prozíravé začít s občasnou prací ve dvojicích, v nichž můžeme předpokládat, že se děti dobře znají a mají spolu přátelský vztah, čili spolupracovat budou rády, a teprve postupně pomalu skupiny zvětšovat.

Kooperativní výuka je nepochybně velmi užitečná věc, ale musí se vědět jak na ní, učitel abychom nenadělali více škody než užitku. Náslechy i workshop mě přiměli, abych se i já jednou pokusila o práci takovouto formou, proto kdykoli budu mít možnost dozvědět se o tomto způsobu výuky víc, ráda ji využiju. Neznechutit dětem školu a předat jim kromě vědomostí z oboru i některé klíčové kompetence stojí i za to, abychom si místo restauračního zařízení ve čtvrtek odpoledne poseděli v knihovně nebo v Domě dětí a mládeže. Na druhou stranu o tom, že ani tomu nejlépe teoreticky připravenému učiteli, ať už se jedná o klasickou či projektovou výuku, nepomůže ani svěcená voda, pokud nebude nadán alespoň špetkou empatie nebo sociálního cítění, jak chcete, o tom žádná, ale to je věc, která se moc naučit nedá. Nebo snad ano? To už by ale byl námět pro jinou úvahu, pro jiný wokshop…