Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Prezentační dovednosti: A on tam stál jako solný sloup a neřekl ani „B“

seznam všech úvah

Prezentační dovednosti: A on tam stál jako solný sloup a neřekl ani „B“

Co mi vlastně víkendový workshop přinese? To byla otázka, která mi šrotovala v mé hlavě před tím, než jsem se na ni vydal. Pravdou je, že mě víkendová akce nad očekávání potěšila.
Je pravdou, že do chvíle, než jsem viděl pana Pávka, myslel jsem si, že mé prezentační dovednosti jsou na úrovni. Nadchlo mě, s jakou chutí se na nás studenty vrhnul a jaký způsob zvolil na to, aby nám sdělil toliko informací v tak krátké době. Zprvu jsem přemýšlel, proč nám vypráví své životní příběhy, ale časem, když nám ukazoval své náčrtky na tabuli, mi to došlo. Snažil se nám jen dostat co nejblíže a otevřít se nám, abychom se cítili pohodlně jak my, tak on.
Rozdíl oproti jiným workshopům je aktivita. Myslím, že na tom by se shodl každý z absolventů kurzu, nebo snad ne? Dovolím si říct, že díky spoustě nastínění problémů lidí mluvit před větší skupinou se nejeden člověk po semináři cítil o sto procent lépe.
Když po nás chtěl, abychom se postavili, podívali se jeden na druhého a předvedli jeho rozcvičku „Maura”, na tvářích lidí kolem šlo vidět, jak jim je nepříjemné a trapné něco takového dělat před ostatními lidmi. Po provedení to bylo přesně naopak. Uvolnění na každé tváři a myslím, že atmosféra po této kolektivní rozcvičce se značně zlepšila. Nejspíš si všichni uvědomili, že jsme se přišli něčemu naučit a distancováním se jakékoliv aktivitě bychom byli sami proti sobě.
Že neexistuje člověk bez trémy? Já jsem byl přesvědčen o tom, že je to pan Pávek. Ten mě však vyvedl z omylu. I on byl nervózní před jeho prvním vystoupením před studenty… to snad koušeme? Samozřejmě že ne. Jde o to, že nevěděl, jak se k nám chovat.
Poukázal také na to, že je to jak rád říkal „obyčejný člověk“, co si rád vypije borovičku a sedne si s přáteli. Když mluvil, vystupoval jako naprostý profesionál a poté nám sdělil, čím je vyučen a co všechno dělal. Bylo jasné, že je to člověk již uvědomělý a znalý života. Na cestě životem zjistil, že je pro něj jednodušší živit se ústy, než rukama.
Velice mě zaujalo to, že i to jak člověk vystupuje před přáteli, nebo známými už hodně značí. Ať už se jednalo o potřesení rukou nebo o pohled do očí. Nikdy jsem tyto faktory nevnímal, až po tomto semináři jsem si začal všímat takovýchto věcí kolem sebe.
Jeho třešničkou na dortu byla aktivita, kterou pro nás připravil. Když jsem zjistil na začátku semináře, že budu stát před cizími lidmi, byl jsem lehce v šoku. Byl jsem zvyklý mluvit před třídou, ale uvědomil jsem si, že jsem vždy obecenstvo znal. O to pro mě bylo těžší se před skupinu postavit a začít mluvit. Jak to dopadlo? Náramně. Byla to ohromná zábava sledovat, jak vypadám na videu v klidu a v hlavě si přehrát ten moment ukotvení, kdy jsem se rozhlédl a v hlavě mi šrotovalo „uteč teď nebo nikdy“.
Chtěl bych říct, že jsem se s lepším kurzem ještě nesetkal, bylo to nejen poučné ale také zábavné. Do dnes si v některých situacích na pana Pávka vzpomenu a s úsměvem si vzpomenu na jeho rady.