Úvahy /

Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

Komunikace – v dnešní době stále více zmiňovaný pojem. Z médií, z řad psychologů, poradců, doktorů aj. slyšíme, že jedním z největších problémů ve vztazích, a obecně mezi lidmi navzájem, je nedostatek komunikace. I v pracovním prostředí se stále více do popředí dostává elektronické dorozumívání (než přímý kontakt). Víme, že je to problém, ale dnešní doba je neúprosně uspěchaná… Nejsme ochotni zabývat se problémy s vidinou nějakého kompromisu a komunikace vázne. S tímto všeobecným jevem celé společnosti si pak můžeme představit jak těžká je komunikace ve školním prostředí, zvláště když řešíme konflikt učitel versus rodič. Workshop s názvem Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností mě znovu připomněl, jak práce pedagoga může být náročná. Zejména tehdy, když problém dítěte nejsou ochotni řešit a připustit si ani sami rodiče.
Pokud jde o drogy, tak i já jako budoucí pedagog musím počítat s tím, že mezi dětmi, dokonce i na základní škole, se pravděpodobně s takovou zkušeností setkám. Workshop ukázal postupy, jak se v takových situacích chovat i modelové situace, ale nakonec stejně platí, že samotná komunikace je velmi individuální, protože každý rodič v této situaci může reagovat úplně jinak. Samozřejmě nejlepší řešení je tehdy, když rodič spolupracuje se školou a je si vědom problému v souvislosti s jeho dítětem, které např. přišlo do školy pod vlivem alkoholu, jak se to nejčastěji stává. Nejhorší je pak situace, kdy jiní rodiče tento fakt nejsou ochotni přijmout a viní ze všeho školu. Vzniklé problémy pomáhají řešit sociální pracovníci i ve spolupráci s policií. Bohužel, i když to z ní pesimisticky, v takových případech podle mě není řešení. Jádro problému nespočívá v řešení situace žák a škola, ale dítě a rodina, dítě a výchova, rodina a morální hodnoty apod. Jestliže mají rodiče pro mě nepochopitelnou představu o životních hodnotách, těžko se mi jako pedagogovi podaří daný problém vyřešit.
Další část přednášky obsahovala informace o dalším typu komunikace a to mezi pedagogem a rodičem žáka s postižením. I zde jsou specifické problémy vycházející ze samotné životní situace, kterou si rodina s postiženým dítětem musela projít. Základní myšlenku bych shrnula do pravidla, že v takové komunikaci je potřeba nebrat si nic přehnaně k srdci. Pokud rodič takového dítěte na nás reaguje záporně, většinou to nikdy není cíleno na pedagoga jako urážka. Tento typ chování vychází z jejich životní zkušenosti, tak jako opačný případ, kdy rodič takového dítěte nám děkuje i za podání propisky. Na všechno musíme pohlížet s nadhledem a respektovat rodiče.
Práce pedagoga je práce odpovědná, ale přes všechno zajímavá. Ostatně v každém povolání se setkáme s problémy v komunikaci a s lidmi vůbec.