Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

paykasa bozum

seznam všech úvah

Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

Komunikace, jeden ze základních sociologických pojmů, ale především se jedná o dovednost, se kterou se člověk setkává každý den a umění komunikovat je jedním z velmi důležitých aspektů vzájemného dorozumívání, pochopení druhých a soužití s ostatními lidmi.
Myslím si, že obzvlášť u problematiky týkající se zkušeností s drogami, je komunikace velmi důležitá, jak se samotnými žáky, kteří k drogám mají v dnešní době velmi blízko a setkávají se s nimi často už v raném věku, tak samozřejmě s rodiči žáků, kteří přišli s drogami do kontaktu. Bohužel mám pocit, že dnešní společnost a především právě rodiče se k tomuto problému staví spíše negativně a mají spíš tendence si namlouvat, že jejich děti by přece nic takového neudělaly a snaží se je spíše krýt, než jim pomoci. Proto byl pro mě tento workshop velmi přínosný, už z toho důvodu, že počítám s tím, že jako budoucí učitelka druhého stupně základní školy se s tímto problémem setkám a budu ho muset řešit a hlavně si o tomto problému budu muset promluvit s rodiči. A právě to, jak s rodiči o tomto problému hovořit, nám ukázaly skvělé lektorky, které se s touto problematikou setkávají v praxi a díky tomu nám mohou dát rady a podělit se o své vlastní zkušenosti, což vidím jako velké plus, které se nedá nahradit žádnou naučenou teorií. Velkým přínosem pro mě byly rady týkající se komunikace s rodiči dětí, kteří se dostali do kontaktu s drogou a především s rodiči nespolupracujícími, kterých bude podle mě v dnešní době víc, než těch, kteří budou bez problému spolupracovat. Je důležité vědět, jak na nespolupracujícího rodiče přitlačit a kam se mohu v případě potřeby obrátit. Přesto, že se o problematice drog mluví stále více, ať už ve školách nebo v různých médiích, ne každý přesně ví, jak vypadá člověk pod vlivem různých drog. A i tahle problematika nám byla stručně a jasně objasněna.
Workshop také obsahoval problematiku komunikace s rodiči dětí s postižením, což je další problém, se kterým se pedagogové setkávají mnohem častěji i v běžných školách z důvodu rušení škol speciálních. Podle mého názoru se jedná o další jev, který je společností vnímán negativně, i když z jiného hlediska než problematika drog. Kdo z rodičů počítal s tím, že bude mít postižené dítě, o které se bude muset celý život starat, no nikdo. Jenže se s tím musí naučit žít a brát to tak, jak to je. Hlavní ponaučení, které jsem si k této problematice zapsala do paměti je to, že žádný s rodičů se k tomuto „problému“ nestaví stejně a hlavně se nestaví stejně ke komunikaci s daným pedagogem a je třeba počítat s tím, že jeden rodič může být odtažitý, nepříjemný a z toho druhý nám bude vděčný za každou maličkost. Je třeba přijmout obě varianty a brát je s nadhledem. Je třeba pohlížet na rodiče, kteří mají dítě s postižením s úctou, ale nic se nesmí přehánět. Je třeba jim pomáhat, ale jen do takové míry, abychom se v tom sami nezačali zmítat a neskončili ve slepé uličce ze které nebude cesty zpět. Tento seminář mi ukázal cestu, jak v roli budoucího pedagoga komunikovat jak s žáky, tak hlavně s jejich rodiči, kteří jsou neopomenutelnou složkou vzdělávacího procesu. A bez komunikace se v roli učitele obejdu jen velmi těžko.