Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

seznam všech úvah

ÚVAHA: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

Když jsem si vybírala workshopy, kterých se letos zúčastním, jako první mě zaujal ten s názvem Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí. A musím říci, že mě nezklamal. Tak jak se mi jiné workshopy vlekly a často jsem se při nich dívala na hodinky, abych odpočítávala čas, u tohoto mě mrzelo, že musel po třech hodinách skončit. Po celou dobu jsme se dovídali zajímavé informace o holocaustu, jeho obětech a také o osudech židovských dětí, které přežily koncentrační tábory. Sami jsme se nakonec aktivně zapojili při sestavování dětských osudů. Přednáška byla doplněna dobovými fotografiemi a dalšími materiály.

A jaký je můj názor na holocaust a vše co s ním souvisí? Myslím, že bychom neměli odvracet oči od strašných událostí, které se staly v našich dějinách a neměli bychom být lhostejní ke skutečnosti, že existoval a existuje někdo, kdo chce druhému člověku ublížit třeba jen kvůli jeho rase, někdy jej dokonce zabít. Neměli bychom tolerovat a přehlížet ani malou známku rasismu a diskriminace, protože by časem mohla přerůst v obrovské „monstrum“, které bychom jen těžko zastavovali. A určitě nechceme, aby se příští generace musely učit o dalším vyvražďování, ať už rasy či národu.

I jako Češi bychom se měli zamyslet nad tím, jak například reagujeme na různá antisemitistická hnutí a zprávy o nich či na pochody neonacistů proti Romům. Nebýt (totiž) porážky Německa v 2. světové válce, mohli jsme být dalším národem, na který si Hitler dělal zálusk. A nejen na nás, ale na všechny Slovany. Protože podle něj měla právo existovat pouze árijská rasa a ostatní musely ze světa zmizet nebo být potlačeny.

Žáci a studenti by se měli na školách učit o holocaustu jako o události, která má a měla zásadní dopad na lidské dějiny, ale také vztahy mezi jednotlivými národy a rasami. O život přišlo na 6 miliónů lidí a byly rozděleny tisíce rodin, které už se nikdy nesetkaly, pokud tedy někdo z nich přežil. Jeden národ mohl být téměř vyvražděn a určitě ztratil jakékoli pozitivní vyhlídky na budoucnost. Mnozí přeživší se se svým osudem nedokázali nikdy smířit. A divíme se jim? Jaké to asi je žít s vědomým, že jen proto, že se vy nebo vaši rodiče hlásíte k určité národnosti či náboženství, jste určeni k likvidaci? A proč musí být ubližováno i malým nevinným dětem? Nemají přece ještě z ničeho rozum, v životě ještě nic nedokázaly, nevíme, jaké jsou jejich charaktery a o co by se třeba zasloužily. A přesto i ony byly zabíjeny a zneužívány nebo se na nich prováděly různé pokusy.

Učme se znát dějiny, abychom se z nich dokázaly poučit, abychom se nedopouštěli stejných chyb a omylů. Poučme se i z holocaustu a jeho následků. Vymazat z dějin jej nemůžeme, tak ať přinese alespoň nějaký „užitek“. Svou úvahu bych uzavřela myšlenkou Anne Frankové, židovské dívky: „A přece věřím v dobro, které je v člověku!“.