Úvahy /

Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

Dne 11.10.2012 jsem se zúčastnila workshopu na téma „Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ“. Rozhodně nemohu říci, že jsem byla z workshopu zklamaná, spíše naopak. I když název mnohé naznačuje, skutečnou podstatu přesto skrývá. Skvělý projev lektorky! A i přesto, že toto téma je omíláno všude kolem
a znova, přesvědčila jsem se, že i toto téma se dá pojmou úplně jinak než jsem zvyklá. Rozhodně bych ocenila exkurzi do mnoha konkrétních případů z praxe lektorky.
Nicméně hlavním tématem byla integrace postižených dětí do běžné základní školy. Existuje mnoho důvodů, proč postižené děti integrovat do normálních škol. Tento krok má ovšem mnoho nevýhod. Je třeba se zamyslet nad tím, jak bude dítě s postižením v tomto prostředí reagovat a jak se bude cítit. Bude schopné se začlenit do kolektivu? Jak bude reagovat na prostředí základní školy? Je dobré zkoušet za každou cenu dítě s postižením začlenit do základní školy? Důležitým faktorem je samozřejmě, jakým postižením dítě trpí. Myslím, si že když je dítě postiženo tělesně není v tomto ohledu žádný problém. Dítě se začleňuje poměrně snadno. Dítě se smyslovým postižením to má už těžší. Dítě se samozřejmě začlenit může velice dobře, kolektiv takové dítě ale nemusí přijmout mezi sebe. U takových dětí je obtížné i to, že si někdy nepustí ostatní děti do svého teritoria. Někdy to bývají samotáři. I v takových případech je ale integrace možná. Důležité je to, jak je k dítěti od malička přistupováno především ze strany rodičů. Nejtěžší a podle mě i nesmyslné je začlenění do základní školy dětí s postižením mentálním. Děti s tímto typem postižení mají svůj vlastní svět. Špatně zapadají do kolektivu, někdy nespolupracují. Na druhou stranu jsou velice kamarádské, ale především citlivé. Je vůbec správné integrovat mentálně postižené děti? Z vlastní zkušenosti vím, že děti s tímto postižením ve speciální škole nejsou nešťastné tak, jak si myslí většina našeho okolí. Právě naopak. Postižené děti ve speciální škole jsou spokojené, jsou mezi svými. Nikdo je z kolektivu nevyčleňuje. Je pro ně dobré, že učitelé se jim věnují individuálně. Dítě se do školy těší. Rozhodně nemá pocit, že je odloženo
do speciální školy. Nevyčítá nikomu, že ho nezařadil mezi normální děti. Naopak si myslím, že v běžné škole postižené děti mívají pocity bezcennosti. Ne vždy jim sedne kolektiv. Někdy jsou tyto děti šikanovány, protože jsou jiné. Cítí se méněcenné. Proto se domnívám, že není správné za každou cenu tyto postižené děti začleňovat do normálních tříd. Někdy se totiž stává, že i když dítě začne v normální škole, po několika letech stejně skočí ve škole speciální.
Podle mého názoru je před integrací postižených dětí důležité se nejdříve zamyslet. Zamyslet se nad všemi okolnostmi. Probrat si konkrétní postižené dítě, jeho vlastnosti, jeho schopnost se socializovat mezi ostatní. Každé dítě je v tomto směru jiné a každému prospěje něco jiného. Myslím si, že nejdůležitější je myslet na individualitu dítěte.