Úvahy /

Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

Na úvod nám paní lektorka pokládala mnoho otázek. Ptala se, co bychom se chtěli na workshopu dozvědět, co od něj očekáváme. Tyto otázky jsem čekala, takže mě vůbec nepřekvapily. Od workshopu jsem očekávala, že nám paní lektorka poradí, jak jednat s rodiči postiženého dítěte, s dítětem samotným a zbytkem třídy. Chtěla jsem se dozvědět, jak bych měla z pozice třídní učitelky, připravit děti ve třídě na to, že k nim přijde nový spolužák, který je odlišný. Jak začít, aby se mu děti nesmáli. Zda mám dětem sdělit nějaké informace o daném postižení. Mé očekávání se naplnilo jen z poloviny. Dozvěděly jsme se pár zásad, že se nejprve musíme sejít s rodiči a dítětem s postižením. Ale o tom, jak mluvit se zbytkem třídy paní nemluvila. Řekla nám jen to, že ostatní spolužáci dítěti s postižením závidí asistentku. Proto bychom měli nechat asistentku vést některou z vyučovacích hodin, například výtvarnou výchovu, tělesnou výchovu nebo hudební výchovu. Aby děti měli pocit, že se jim asistentka také věnuje, a že ji někdy mají i oni pro sebe. Během takové vyučovací hodiny by se o dítě s postižením starala sama učitelka.
Další otázka paní Mgr. Valáškové mě velmi zarazila. Nečekala jsem ji a nevěděla, jak ji mám zpracovat, jak mám zareagovat. Zeptala se nás: „Kdyby se vám mělo narodit dítě s postižením, jaké postižení byste si zvolili?“ Myslím, že tohle nebyla dobrá volba. Dle mého názoru mnoho posluchačů nikdy nepřemýšlelo nad tím, že by se jim mohlo dítě s postižením narodit a najednou si měli vybrat postižení, které by jim nejvíce vyhovovalo. Já studuji speciální pedagogiku předškolního věku, takže mě někdy obavy, že se mi může narodit postižené dítě, potkávají. Ale nikdy mě nenapadlo uvažovat nad tím, které postižení by mé dítě mohlo mít a které bych nejvíce zvládla přijmout. Paní lektorka nám dala na výběr z těchto postižení: sluchové, zrakové, tělesné a mentální. Soudím, že každý v sobě máme určité obranné mechanismy, které nám zabraňují přiklonit se k tomu či jinému postižení, vždyť my přece věříme, že naše budoucí děti budou zdravé a žádné pochybnosti si nechceme připustit! Myslím si, že paní lektorku vůbec nenapadlo, co pro nás takové přemýšlení znamená, co nám způsobí za zmatek a vnitřní neklid. Dle mého názoru jí to nepřišlo nijak těžké, protože se denně setkává s dětmi s různým typem postižení. Má mnoho životních zkušeností a ví, co které postižení obnáší za péči. Proto je schopna si nějakým způsobem, podle nějakého určitého kritéria, zvolit jedno z postižení, se kterým by se u svého dítěte dokázala vyrovnat.