Úvahy /

Dramapedagogické postupy při výuce cizích jazyků

Když jsem slyšela pojem „dramapedagogický postup“, představila jsem si formu pedagogického vedení výuky pomocí divadla nebo scének, jak je znám ze základní a střední školy – nucené, toporné scénky, pro nás tehdy v lepším případě převyprávěné z učebnice. Trapné situace, kdy si člověk nemohl vzpomenout na slovíčka, a tak stvořil větu naprosto holou, k tomu přidal nějakou gestikulaci, rychle, jen aby už to měl za sebou.
Na tomto kurzu a také na některých předcházejících, které jsem již absolvovala, jsem ale zjistila, že jde o využití jakékoliv pohybové, mimické, verbální i neverbální techniky, která má sloužit ve výuce cizích jazyků k jakémusi přirozenému vnímání a nácviku daného jazyka. K uvolnění, zapojení emocí a fantazie. Díky přirozené touze člověka, a zejména dítěte, sdělit své emoce, vyjádřit svůj názor, se učí z vět holých činit postupně věty rozvité, jsou přidávány další a další slovíčka a to vše bez nutnosti je „biflovat“ zpaměti. Dramapedagogické postupy umožňují studentům nenucený způsob učení se jazyku.

Velmi si vážím šíření těchto stále ještě netradičních metod výuky, neboť i já jsem zastáncem Amosovy myšlenky Schola ludus - Škola hrou. Myslím, že učení jazyků a v podstatě i jiných oborů, by mělo být přirozeným, nenuceným a líbivým procesem. Bohužel si ale stále ještě mnoho vyučujících a tedy i jejich žáků nese z minulých let předsudek, že učení je prostě nutnost a bavit nás nemusí. Zejména u dětí jde tento způsob myšlení proti jejich přirozenosti. Podívejme se na malé batole, které se raduje z každého nového krůčku, z každé nově objevené a důkladně prozkoumané věci. Vždyť i toto je učení.

A právě výuka jazyků se na toto učení batolete dá úžasně aplikovat. I batole se učí poprvé mluvit. A my ho v tom podporujeme, tleskáme rukama, povídáme říkanky, zpíváme písničky, tančíme a úsměvem ho motivujeme k povídání a dalším činnostem. Provádíme dramapedagogické postupy. Naprosto přirozeně a nenuceně.

Myslím, že pokud si toto vyučující uvědomí, má půl cesty k dokonalému kantorovi, který má plnou třídu spokojených žáků, za sebou. Druhou část cesty je naučit se cíleně vézt toho kterého žáka. A právě k tomu nám mohl kurs lektorek Folprechtové a Bučkové být velmi nápomocen. Ve své výuce jsem tyto metody již aplikovala, proto jsem velmi uvítala další hry a materiály do mé sbírky. Ocenila jsem i kompletně sestavené materiály, které se v podstatě ihned dají použít ve výuce, a které nám lektorky daly k dispozici. Pro mě osobně byl ale tento seminář především motivací jít v tomto směru dál i s vědomím, že cesta to bude trnitá.