Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

paykasa bozum

seznam všech úvah

Komunikace s rodiči dětí s postižením a děti s drogovou zkušeností

Když jsem se rozmýšlela nad tím, které workshopy si zvolím, zaujal mě především ten pod názvem Komunikace s rodiči dětí s postižením a děti s drogovou zkušeností. Ne proto, že bych o tom nikdy neslyšela nebo něco podobného, ale především proto že jsem nedokázala pochopit jak může v jednom semináři být na jedné straně komunikace s rodiči dětí
s postižením a na druhé s drogovou zkušeností, ale po tomto workshopu mi došlo že mají mnoho společného. Stačí se nad tím jen pozastavit.
Nejdříve jsem přemýšlela nad tím, jak hrozné musí být pro rodiče kteří očekávají tolik vytouženého potomka, příchod dítěte s postižením. Jak se cítí? Smíří se s tím vůbec někdy? Všechny iluze a nadšení jsou pryč, počáteční šok přechází v celoživotní nejistotu. Myslím si, že těmto rodičům nikdo nemůže zazlívat nedůvěru a nechuť ke komunikaci. Musí to vyřešit sami v sobě a pak až s ostatními.
Postupně mi začalo docházet, že pro rodiče jejichž děti začnou brát drogy to musí být stejně nelehké. Ironií pak je, že jejich dítě přijde na svět zcela zdravé a pak najednou přijde zlom, a vše se změní. V těch horších případech si dítě zničí zdraví samo. Jak k tomu pak přijdou ti, co chtěli na svět přijít zdraví a užívat si života? Ano, i tuto otázku jsem v sále zaslechla. A když se takto ptají lidé, kteří si takovou situaci jen představují, tak si ani nedokážu představit jaký zmatek musí mít v hlavách ti, kterým život tuto ránu uštědřil. Přichází tisíce otázek. Co jsme udělali špatně? Co máme dělat teď? Ani se neopovažuji srovnávat, ale zamysleme se. Co je horší?
Ať v jednom či druhém případě, můžu říci že jako budoucí pedagog se jim samozřejmě budu snažit pomoci jak jen to půjde, ale otázkou zůstává zda budou chtít spolupracovat sami rodiče. Budou pomoc chtít? Někteří se stydí, jiní své ratolesti podporují, což mě zaráží asi nejvíce. Občas mám pocit že by nápravu potřebovali především rodiče, a myslím si že nejsem tak daleko od pravdy. A tím se dostávám k hlavnímu bodu semináře a to ke komunikaci samotné. Já osobně si myslím, že každý rodič chce pomoc přijmout, chce navázat kontakt a problém vyřešit. Je jen potřeba ukázat jim jak na to. Ukázat že se nemusí bát, že my jsme tady pro ně i pro jejich děti a uděláme maximum pro to, aby se vše dalo zase do pořádku. To je to nejdůležitější. Nemám snad pravdu?