Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

paykasa bozum

seznam všech úvah

Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

První část workshopu se zabývala komunikací s rodiči dětí s drogovou zkušeností. Když si představím, že bych měla být v roli pracovníka, ať už pedagoga nebo nějakého výchovného poradce, který má rodičům vysvětlit, že jejich potomek požil drogu, jsem trochu v rozpacích. Protože nepatřím mezi jedince, kteří mají zkušenosti s drogami, a o jiných lidech se zpravidla dozvídám jen zprostředkovaně, byla to pro mne dobrá příležitost, jak si v této problematice rozšířit obzory.

Komunikace. Co vlastně znamená komunikace? Interakce, sdělování, přenos, výměna informací, ale také silnice, dopravní cesta, která spojuje dvě místa. Podobně tomu je i při rozhovorech, kde vznikají různé dialogy. Může spojovat, ale může i rozdělovat. Zvolit ta správná slova, ta správná gesta, v tu správnou chvíli není vždy jednoduché. Díky ní vznikají nedorozumění i končí mnoho vztahů. Také proto je to často diskutované téma mezi mnohými odborníku.

Velký význam má pro vývoj a pokrok. Nebudeme-li si mezi sebou nějakým způsobem konstruktivně vyměňovat informace, tak ustrneme na mrtvém bodě nebo, v tom lepším případě, se budeme točit v kruhu a stejně nenajdeme žádné řešení.

Vzniká dialog dvou různých stran. Jeden pohled je racionální a ve druhém je zapojeno hodně emocí. Když se vžiji do role racionální – pravděpodobně učitel – zdá se mi vše jasné. Dítě provedlo špatnou věc, musíme vyvodit odpovídající důsledky, aby se to příště nestalo. Ale co ten emocionálně zabarvený rodičovský pohled?

Seznámili jsme se se dvěma typy rodiče, spolupracujícím a nespolupracujícím. V komunikaci se spolupracujícím rodičem se dosahuje lepších výsledků, protože je otevřený hledání řešení. U nespolupracujícího je situace složitější. V lepším případě rodič jen odmítne řešit vzniklý problém s pomocí školy, v horším případě se objeví agrese, vulgarismy a obviňování. Díky správným slovům ve správnou chvíli se z nespolupracujícího může stát spolupracující rodič.

Ve druhé části se téma workshopu přesunulo k problematice komunikace rodičů dětí s postižením. I toto je pro mě země vzdálená. Vlastní děti zatím nemám, natož dítě s postižením. Je těžké vžít se do role takového rodiče. A proto je vhodné se soustředit na to, jak s nimi komunikujeme. Empatie je v tuto chvíli velmi důležitá. Je dobré si uvědomit, že to, co nám tito rodiče říkají, občas vlastně ani nesměřují přímo na náš účet. Nenacházejí se v jednoduché životní situaci a mnohdy se jejich svět točí jen kolem jejich potomka.

Nakonec jsem byla mile překvapená, protože přednášející zvolili příjemnou a nenásilnou formu, kterou nám danou problematiku přiblížili.