Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

seznam všech úvah

Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

Cestou na tuto víkendovou akci se mi hlavou honily myšlenky na to, co asi se dozvím o motivaci, co ještě nevím? Motivujte žáky – motivujte k pozornosti, motivujte k učení, motivujte ke spolupráci, motivujte k výkonům – motivujte, motivujte, motivujte! Když jsou žáci správně „namotivovaní“, dělají to, co mají – pak je odměňte; jestliže nejsou a nespolupracují s vámi podle vašich představ, pak je potrestejte.
Při přednášce jsem si uvědomila, jakou zásadní chybu dělají nejen učitelé, ale všichni rodiče při trestání svých svěřenců a ratolestí. Nejde ani tolik o samotné trestání (ať už slovní či fyzické), byť já sama k němu nemám vysloveně negativní postoj, ale hlavně o fungování hlavních tří částí lidského mozku. Jak nám bylo vysvětleno, mozkový kmen zajišťuje naše přežití, pokud jsme ve fyzickém ohrožení. Co jsem však netušila – že limbický systém je sídlem našich emocí a že pokud se cítíme v ohrožení, bije na poplach a nepustí třetí část (mozkovou kúru), která se zapojuje při našem učení, vůbec k činnosti. Hned jsem si ze svého dětství vybavila série „výchovných“ akcí svých rodičů, kterak mi ve víře, že pochopím, za co se hněvají, spílali či sázeli takzvané „vařečkové“ na zadek – a jediné mé myšlenkové pochody při těchto martýriích byly pocity vzteku, nenávisti, křivdy a sebelítosti. Žádné uvědomění, co že jsem to vlastně provedla, žádný výchovný efekt. Ten přišel teprve po několika hodinách, v případě velkého pocitu ukřivdění mé osobě pak v řádě dnů či týdnů. Pochopila jsem, že jakmile dítě ohrožujeme nějakým tlakem, není schopno racionálně uvažovat nad sdělením, které k němu s výchovnými úmysly směřujeme. Dítě zkrátka potřebuje bezpečné prostředí, aby mohlo přijímat, učit se, chápat.
Jak velkým šokem pro mne dále bylo, že rizikové je nejen dítě trestat, ale dokonce i ho odměňovat! Nikdy předtím mne nenapadlo, že odměna může u dítěte přetvořit jeho vnitřní motivaci na vnější a tím způsobí, že činnost, kterou chtělo dělat samo od sebe, se přemění na povinnost. A kdo by chtěl dělat něco, co musí? Jak trefně použila jedna z lektorek zvučný slogan: „Co musím, si hnusím!“. I v životě je vlastně pravda, že odměnu nabízíme v situaci, kdy člověk něco dělat nechce, a musí tedy mít nějaký důvod, aby to udělal. Myslím si, že něco na tom opravdu bude – pokud budeme žáky ve škole odměňovat, budou vždy dělat zadanou činnost jen kvůli odměně, ne sami kvůli sobě, a výsledkem bude, že si ani nebudou tolik pamatovat. A co víc – ztratí svou kreativitu! A to je podle mého názoru v dnešní otupělé společnosti charakteristické stádním myšlením velmi závažným problémem. Kde jinde než právě ve škole a v rodině je vhodnější místo pro rozvoj té krásné, jedinečné a osvěžující tvořivosti?