Volba toho workshopu byla spíše náhodná. Nejprve jsem nechtěla poslouchat něco depresivního, ač pravdivého. Avšak brzy mi došlo, že tohle téma jsem na základní ani na střední škole pořádně neprobrala, znám jen základní informace. Myslím, že téma holocaustu je důležité v našich dějinách, proto jakou budoucí pedagog bych měla znát i tuhle oblast. A tak jsem se rozhodla přihlásit – a musím říct, nelituji!
První část workshopu tvořil výklad. Velmi sympatická lektorka nám vykládala o Židech, jak vše bylo před válkou a během ní. Výklad byl doplněn fotkami a nahrávkami. Zaujala mě fotka hlavní strany tehdejší školní čítanky. Byla na ní nakreslena jedovatá houba, což mělo signalizovat, že Židé jsou jedovatí, nechtění.
Vyprávění o koncentračních táborech s ukázkami fotek byl pro mě trochu otřesný zážitek. Nedokážu pochopit, jak lidé s jinými lidmi mohli tak šíleným způsobem zacházet.
Další část workshopu tvořila samostatná práce. Naším úkolem bylo popsat osud jednoho ze šesti dětí, kteří sami prožili holocaust. Jako materiál nám sloužily pracovní listy a panely z putovní výstavy.
Já se svojí skupinou jsme měli vypátrat osud malé Růženky. Navštěvovala nejprve normální školu se všemi dětmi, poté tajně školy bytové, protože vzdělávání jim bylo zakázáno. Růženka pocházela ze smíšeného židovského manželství, takže se do Terezína dostala s tatínkem až začátkem roku 1945 a další transport do koncentračních táborů už nebyl proveden díky osvobozovacím jednotkám. Ostatní jejich příbuzní byly deportováni dříve, válku nepřežili.
Velmi mě zaujalo, že ve svém příběhu se Růženka pořád zmiňovala o škole. Dříve chodila do školy, poté do bytové školy. Po válce nastoupila opět do školy, kde však svým spolužákům nestačila, což ji dělalo velké starosti. Nezvládala matematiku ani tělocvik. Popisuje, jaký pocit štěstí zažila, když se naučila obyčejný kotrmelec, který trénovala doma na parketách a odnesla si plno modřin. Příběh Růženky končí velmi optimisticky – myslí si, že prožila dobrý život, avšak vzpomínky na válku ji nikdy neopustily.
Čas stanovený pro workshop utekl velmi rychle. Nebylo moc času projít si panely z výstavy a zaměřit se na osudy ostatních dětí. Proto jsem hned doma otevřela internetové stránky putovní výstavy. Aspoň tady jsem si mohla přečíst všechno podstatné k jednotlivým příběhům.
Celá putovní výstava mě velmi zaujala. Moc by se mi líbilo, kdyby taková výstava byla přístupná někde poblíž. Určitě bych ji navštívila. Dokonce i jako pomocník při organizování některých kulturních akcí v naší obci mě napadlo, že pokud by to bylo jen trochu možné, moc ráda bych výstavu uspořádala i v naší obci nebo nejbližším městě.