Úvahy /

Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku

Tato přednáška byla už třetím workshopem, kterého jsem se zúčastnila v rámci PVP5, ale zaujala mě nejvíce. Hlavní přínos na tom asi měl osobitý projev pana přednášejícího, který mluvil velice zajímavě, poutavě, otevřeně a nešel daleko pro žádné slovíčko – pověděl nám prostě to, co mu zrovna v danou chvíli přišlo na jazyk. Nevím, v jakém duchu přednáška pokračovala a skončila, protože jsem bohužel musela odejít o chvíli dřív, ale musím říct, že po dobu, kterou jsem na přednášce strávila, jsem se nezačala ani na chvíli nudit, což pro mě bylo velké plus v porovnání s ostatními přednáškami.
Zaujalo mě, jak pan přednášející rozdělil společnost lidí na tři různé skupiny, podle toho, jak se s danou skupinou dá domluvit. Jestli si dobře vzpomínám, jednalo se o 20%, 70% a 10%. Souhlasím s panem přednášejícím v tom, že ne se všemi lidmi se dá domluvit, někteří mají jen svou hlavu a nedají si říct nic jiného a nechtějí vzít na vědomí názor ostatních. Podle nakresleného grafu bychom se měli skvěle domluvit zhruba se 20% lidmi a díky nim by neměl být problém domluvit se aspoň z části s největší skupinkou, tj. 70% lidmi. Tato myšlenka se mi líbí, protože každý člověk je originál a každý si rozumí s někým lépe a někým hůř. Určitě je také pravda, že díky osobě, se kterou si rozumíme my, můžeme najít společnou řeč i s někým třetím, kdo si rozumí právě s druhou osobou. Tento řetězec může fungovat jak v zaměstnání, tak i v našem osobním životě - například v okruhu našich přátel, kdy pomocí starších přátel získáváme nové přátele a známé, taktéž i v pracovním prostředí.
S čím ale moc nesouhlasím, je ale pohled na třetí skupinku lidí, tj. zbylých 10%. Podle pana přednášejícího bychom okamžitě tuto skupinu měli úplně vystrnadit ze svého života, abychom si ušetřili své zdraví a nevystavovali se tak zbytečnému stresu z marných snah o navázání kladného kontaktu. Myslím si, že vždy a všude se setkáváme s lidmi, se kterými budeme mít velký problém najít společnou řeč, ať je to v okruhu našich známých, v zaměstnání či ve škole. Například my, jako studenti, si nemůžeme dovolit „vykašlat se“ na nějaký předmět a zkoušku jenom proto, že nám nesedí pedagog. Musíme alespoň po dobu výuky zachovat chladnou hlavu a pokusit se o nějaké diplomatické řešení.
Podobný problém s komunikací budeme muset řešit a ne ho hodit jen tak za hlavu. Určitě ale i zde platí rčení „všeho s mírou“ a tak bychom se problémem, že se s určitou osobou nedokážeme domluvit, neměli nechat strhnout tak, aby to mělo následky na našem zdraví a psychice. Myslím si ale, že vždy je nějaká možnost nebo kompromis, jak najít aspoň z části společnou řeč, a my bychom se o to vždy měli alespoň pokusit. Teprve když takový pokus selže, víme, že s danou osobou nemá cenu jednat, protože její pohled na věc se nezmění.