Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

seznam všech úvah

Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

Odměny a tresty – velké téma, které provází život lidské bytosti již od prvních měsíců života. Skvělý filosof John Locke kdysi dávno napsal moudrou a pravdivou větu, že člověk se rodí jako nepopsaný list papíru a teprve zážitky a události v životě zaplňují jeho duši. Stejně je tomu i při pochvalách a sankcích. Už první úsměv a vlídný hlas matky je pro dítě jakousi odměnou, hnacím motorem, který ho nutí podvědomě dělat činnosti, za které se mu této odměny dostává. První krůčky, první úspěchy na nočníku, to vše provází obdivná slova chvály. A jak dítě roste a zažívá úspěchy ve školce i škole, nezůstává jen u pochval, ale připojují se i odměny. Nejen od učitelů ve formě jedniček. Také rodiče a zejména prarodiče jsou ochotni za úspěch svých potomků činit nemalá vydání. A jak dítě roste a je z něj třeba úspěšně studující budoucí „pan doktor“, roste i obdiv, pochvaly a odměňování. Jak by také ne. Přece jsme náležitě hrdi, že právě to naše dítě to dokázalo a je hodno obdivu a pochvaly. Fakt, že to dělá samo pro sebe, si často ani neuvědomujeme.Vždyť celý život nám bylo „vtloukáno“ do hlavy, že děti je třeba chválit, chválit a zase chválit, aby byly motivovány k dalším a ještě větším výkonům…
Na víkendovou akci jsem se vlastně přihlásila s tím, abych se ubezpečila a potvrdila si, že při výchově, odměňování i trestání postupuji správně, ať už v roli učitelky ve škole či při výchově svých dospívajících dětí. Poznání, že podle psychologů je jediným správným postupem děti příliš nechválit, neodměňovat, ale ani netrestat a zjištění, že prakticky všechno dělám špatně, mě šokovalo natolik, že jsem noc ze soboty na neděli takřka probděla a strávila přemýšlením, zda je vůbec únosné, abych se pokračování akce zúčastnila i v neděli. Tušila jsem, že rozpory mezi tím, co dělám a tím co bych dělat měla, se budou prohlubovat. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsem vytrvala, protože nedělní sezení pro mne bylo mnohem přínosnější a hodnotnější a nepřineslo jen informace o tom, co dělám špatně, ale hlavně, proč to dělám špatně. Zejména část přednášky pojednávající o tom, jak neustálým odměňováním potlačujeme vnitřní motivaci dítěte a ono pak každou svoji činnost dělá jen tehdy, jestliže mu z toho plynou nějaké výhody, ať už v podobě pěkných známek nebo různých drobných „úplatků“ doma. Čím více o tom přemýšlím, tím více si uvědomuji, jak neskutečně je to pravdivé!
Pochopila jsem, že nikdy není pozdě na to, aby se člověk pokusil vychovávat jinak, bez nevyřčených otázek a reakcí„co za to?!“