Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Praktický průvodce waldorfskou pedagogikou - zážitkový seminář ve třídách Waldorfské školy Olomouc s odborným výkladem

seznam všech úvah

Praktický průvodce waldorfskou pedagogikou

S termínem waldorfská pedagogika jsem se setkala až během studia zde na Univerzitě Palackého. Do té doby jsem moc tušení o možnostech jiných alternativních škol a typů výuky neměla, ale waldorfská pedagogika mě celkem zaujala, a proto jsem ráda sáhla po tomto workshopu, který měl být zážitkovým seminářem přímo ve třídách Waldorfské školy.
Na workshopu jsem se znovu ujistila, že tato výuka se zaměřuje především na člověka samého z celou jeho podstatou. Zdůrazňuje lidskost, individualitu a tvořivost a s těmito propozicemi dále pracuje. Myslím si, že děti v těchto školách se naučí dobře rozumět samy sobě, znají své tělo a jeho schopnosti, rozvíjí se i jejich sociální vztahy, které jsou pro dnešní uspěchanou společnost tolik potřebné.
Styl výuky je velmi pestrý, nebála bych se říci, že se stává skutečnou hrou. Během vyučování se střídají části, kdy je dítě v klidu a je ochotné vnímat, s časem potřeby pohybu. Vyučující pracují pokud možno se všemi smysly. Pokud je probírané téma ztvárněno v nějaký zážitek, v osobní zkušenost, má dítě možnost samo objevovat, přijít na to či ono a vytvářet si vlastní úsudek. Tento způsob výuky vyžaduje zajisté osobnost tvůrčího člověka se smyslem pro inovaci a improvizaci, což vytváří značné předpoklady na učitelskou profesi. Z tohoto pohledu jsou pak kladeny vysoké nároky na odbornost a profesní růst pedagogů.
Domnívám se, že děti do škol chodí rády. Zatímco žáci v běžných školách sedí v lavicích, musí se soustředit, poslouchat, zapisovat si, zde si děti v rámci výuky hrají. Učí se prostřednictvím rytmických cvičení, malování a dalších metod, ale otázkou je, zda se tímto způsobem naučí tolik, co žáci v běžných školách. Odcházela jsem z workshopu s pocitem, že učitelům nejde ani tak moc o sumu znalostí, jako spíš o vlastnosti a získané schopnosti každého jedince. V každém dítěti se tedy snaží najít něco, v čem je dobré, v čem vyniká. V těchto školách neuslyšíme, že je něco špatně. Každý si to dělá po svém, každý je jedinečný. Učitelky nekritizují, ale děti se mají z chyb poučit. Myslím si, že je to dobrá myšlenka. Dětem se nesnižuje sebevědomí, nemají strach zkoušet nové věci a činnosti. Ale na druhou stranu, jak se asi pak v běžném životě mezi lidmi vyrovnají s kritikou a škatulkováním? Naučí se nějakému řádu, rozdělení času, když si vlastně pořád hrají? Dokáží se adaptovat do reálného života? Z vlastní zkušenosti mohu referovat, že prosazení se v osobním životě, později pak i na trhu práce, vyžaduje jak cílevědomé směřování, tak i právě konstruktivní vnímání kritiky.
V konečném důsledku je tedy plně v kompetenci rodičů, zda zvolí pro svého potomka standartní metody výuky nebo se přikloní k alternativnímu způsobu vzdělávání.