Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Rizika slovního hodnocení

istanbul escortsosyal medya bayilik paneli

seznam všech úvah

Rizika slovního hodnocení

Na workshop s názvem „Rizika slovního hodnocení“ jsem se velmi těšila. Projev paní lektorky PhDr. Jany Nováčkové, CSc., byť odbornice na danou problematiku, byl absolutně monotónní, nezajímavý, místy se mi jevil až zmatený. Paní lektorka nám kladla na vědomí, že se rozhodně máme vyvarovat použití jakýchkoli pochval a celkově tedy hodnotícího jazyka. Pro tento typ hodnocení nám bylo tedy doporučeno užití pouze popisného jazyka. Co však ovlivňuje výkonnost žáka, jeho snahu a motivaci k plnění úkolů? Nepodílí se na tom snad i jeho vlastnosti, jeho temperament, celkově jeho osobnost?. Když tedy chci hodnotit jeho snahu, pracovní postup a splněné úkoly, je vůbec možné se vyhnout hodnocení jeho osobnosti? Podle paní lektorky ano, právě použitím popisného jazyka při hodnocení.
Pokud bychom se omezili pouze na prostředí školy, ještě bych ono použití popisného jazyka, které nám doporučovala paní lektorka, při slovním hodnocení dokázala pochopit. Ale poté co uvedla příklad z praxe, kdy užití popisného jazyka při hodnocení výkonů svého dítěte používala maminka při výchově své dcery, jsem se zhrozila. Já osobně si totiž nedovedu představit, že by moji rodiče, používali pouze tuto formu mého hodnocení. Doteď mám problém poznat, pokud někdo tento pouhý popisný styl použije, zda tím míní hodnocení pozitivní či negativní. Jak si dítě dokáže podle tohoto popisného jazyka udělat představu, zda činí dobře, či nikoliv? Myslím si, že dítě není možné toto rozpoznat, pouze přijme faktické sdělení, bez jakéhokoliv hodnocení. Já také nechápu, jak bych z hodnocení typu: „Ve tvém čtenářském deníku vidím, že jsi přečetl pět knih za rok“, pochopila, zda je to málo, nebo je to moc. Jestli se tedy mám víc snažit, nebo ne. Asi by mne to vedlo k úplné stagnaci, pokud bych věděla, že učitel pouze zhodnotí danou situaci, bez jakéhokoliv emocionálně laděného hodnocení. A pokud bych této metody měla využívat na svých dětech, zřejmě bych si časem začala připadat jako nějaký robot, ne jako člověk. Podle mého názoru totiž, každý člověk potřebuje k svému životu pochvalu druhých lidí. Obyčejná pochvala je určitě přiměje k tomu cítit se u konání dané činnosti lépe a dodává jim pocit jistoty. Pro mě pochvala patří mezi jedny ze způsobů vyjádření souhlasu druhému člověku, projevu mých sympatií a respektu k němu. Toto všechno podle mého názoru přispívá k budování dobrých vztahů mezi lidmi a vytváření příznivého klimatu prostředí, ať už pracovního, rodinného atd. A to v jakém prostředí se dítě nachází a jaké má vztahy se svým okolím, dokáže velmi ovlivnit jeho další vývoj i v učebním procesu.