Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám
Tvrdě a s chutí jsem pracoval, byl optimista. Proč je najednou všechno jinak? Tuto otázku si s určitostí v některé z fází života položí každý z nás. Proč najednou nemám čas na své záliby, koníčky? Proč přicházím o přátele, a každý o mě říká, že jsem morous? Proč nemohu spát? Proč jsem několik posledních měsíců ve stresu? A co mě vlastně do stresu přivádí? Touha po společenském uznání, přehnané požadavky na vztah kolegů k mé osobě, strach ze selhání, představa, že vše musí šlapat jako hodinky a snaha tuto představu uskutečnit.
Syndrom vyhoření nikoho nezaskočí ze dne na den. Trvá měsíce, v některých případech i roky, než skutečně vyvrcholí. Řešení syndromu vyhoření by ale, stejně jako u jiných poruch či nemocí, mělo přijít co nejdříve. Domnívám se, že člověk postihnutý tímto syndromem je uzavřený sám do sebe, je tichý až nemluvný, do jisté míry se za svůj problém stydí a bojí se posměchu ze strany okolí. Základem vyřešení syndromu vyhoření je podle mého názoru řeč, snaha s někým komunikovat, povědět mu o svých problémech a strachu z reakce okolí. Není přesto důležité, zda postižený vyhledá odbornou pomoc psychologa nebo psychoterapeuta či kamaráda, hlavní je, že se věci začnou hýbat k lepšímu. Společně proberou situaci, postižený bude vyslechnut, čímž se mu uleví a na situaci získá i jiný pohled než jen svůj subjektivně zabarvený a samozřejmě pesimistický. Mluvit o problému je totiž nejlepší cesta k tomu, aby si člověk uvědomil chyby, které dělá.
Krize spojená se syndromem vyhoření může být v jistém ohledu velice úspěšná. Při ohlédnutí se zpátky, má člověk možnost uvědomit si jak své nedostatky, tak i přednosti. To mu může pomoci ujasnit si, co dělat a jak se chovat v dalším životním období.
Obohatil mě právě prodělaný kurz něčím? No samozřejmě, že ano. Pochopila jsem, alespoň doufám, celou podstatu syndromu vyhoření, stavy, ve kterých se lidé tímto syndromem postižení mohou nacházet, a dozvěděla jsem se několik důležitých praktických rad, jak s takovými lidmi jednat a pomáhat jim. Myslím, že podobně zábavného a poučného kurzu by se měli zúčastnit všichni a to jak současní i budoucí humanitní a pedagogičtí pracovníci.
V době spěchu a zmatku ohrožuje syndrom vyhoření naše životy a životy našich blízkých čím dál více. Nenechme se připravit o chvilky volna, ba naopak užijme si aktivně i pětiminutovou pauzu. Nehoňme se za penězi, slávou a uznáním nadřízeného, važme si a uchovávejme v srdci chvilky prožité s rodinou, blízkými či přáteli.