Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám

seznam všech úvah

Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám

Zkusme začít úplně od počátku. Když se řekne syndrom vyhoření, každý z nás si pod tímto pojmem umí něco představit, ale málokdo ví, jak k takovému syndromu vyhoření může dojít a jakým způsobem se ho lze vyvarovat, a v tom horším případě, jak jej lze„léčit“. Máme mnoho příruček, které si můžeme přečíst, můžeme se jít také poradit s odborníkem, nebo při studiu pedagogické fakulty se jistě dozvíte, co je to syndrom vyhoření a jak si s takovým syndromem poradit, protože každý pedagogický pracovník se v praxi s tímto problémem může setkat. Myslíte si však, že vám jakákoliv příručka bude nápomocná při řešení stresových situací? Budete si s touto situací ve skutečnosti umět poradit? Je to jen knížečka, která vám může ukázat možnosti řešení, avšak pokud se vy sami s touto situaci nesetkáte, je těžké vědět, jak na ni budete reagovat nebo jak byste měli reagovat. Dokonce zastávám názor, že vaším jediným pomocníkem bude vlastní zkušenost nebo také zkušenost někoho jiného. A proto se ráda účastním workshopů, kde se setkávám s lidmi, kteří mi většinou chtějí předat svou zkušenost, která je pro mě hodnotnější než rada v učebnici. Zvlášť když jsou tyto workshopy neseny v podobném duchu, jako tomu byly poslední dva workshopy pod vedením jednoho charizmatického pána, který mě nejen naplnil optimismem, ale zábavnou formou mi předal pár rad do života. Jeho oba workshopy, přičemž první se zabýval komunikací mezi lidmi a druhý syndromem vyhoření, který bezmála může potkat každého z nás, byly postaveny na osobnosti člověka, jeho životních hodnotách, jeho směřování a cíli, kterého chce člověk v životě dosáhnout. Dnes se obecně říká, že je uspěchaná doba, ale napadlo někdy někoho, že tuto uspěchanou dobu si utváříme my sami? Necháváme se strhávat davem, přičemž bezmála každý z nás tráví svůj volný čas tím, že sedí doma u počítače a zapomíná na to, co je pro něj v životě důležité, a během tohoto procesu si vytváří špatný žebříček hodnot. Často se setkávám s lidmi, kteří nemají pořád čas, neustále někam spěchají a mají pocit, že je v určitou chvíli pro ně nejdůležitější práce. Proč by taky ne? Peníze jsou velmi důležité a uznání člověka je jeden z bodů v žebříčku hodnot, který je mimochodem taky velmi důležitý. Ale co ty ostatní hodnoty? Když pracujeme od nevidím do nevidím a zapomínáme na své přátele a rodinu, odsouváme na druhou kolej to, co v danou chvíli nepostrádáme. Pak se však můžeme ocitnout ve stresové situaci, kdy se koš našeho života naplní všemi problémy a už jen stačí malá jiskra, která ho zapálí, tehdy si člověk uvědomí, že není něco v pořádku. V lepším případě koš neshoří a člověk má možnost začít znovu. V horším se dá na cestu takzvaného neautentického života a klame sám sebe. Jsem ráda, že jsem měla tu možnost si poslechnout par životních příběhu, hned vám váš život připadá krásnější. Usoudila jsem, že ta rada, kterou nám předložil pan ing. Pávek na workshopu, je velmi jednoduchá. Všichni totiž máme šanci ovlivnit směr své cestičky životem, měli bychom být pozitivně naladěni, a i když je to v některých situacích velmi těžké, měli bychom mít úsměv neustále na tváři. Člověk by měl být užitečný a tvořivý, aby měl ze života radost, a měl by žít v rovnováze či v jakési harmonii. Neměl by zapomínat na rodinu a přátele. A jestli se bude držet těchto pár rad do života, bude vždy na cestě svým životem ozbrojen a bude schopen za každou cenu bojovat ve všech svých stresových situacích.