Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

seznam všech úvah

Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

11.10. 2012 jsem se zúčastnila workshopu Příprava učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ. V novinách i televizi jsme tento podzim často slýchali, že se uvažuje zavření Speciálních (zvláštních) škol v České republice. Práce s těmito dětmi je nám "nespeckařům" trochu vzdálený. Proto jsem se o něm chtěla dovědět víc.
Nejprve bych chtěla skutečně velice pochválit přednášející Mgr. Valáškovou. Měla to perfektně připravené. Podělila se s námi o mnoho svých zkušeností a také nám nasadila brouka do hlavy. Abychom se opravdu zamysleli nad těmito dětmi, už jako budoucí učitelé.
Hned první otázka paní přednášející mě zaujala. Ptala se nás, jaké postižené dítě bychom si vybrali? Tato otázka mne úplně zaskočila. Když jsem tak nad tím přemýšlela. Tak které? Sluchově? Zrakově? Tělesně? Mentálně? Moje odpověď byla sluchově. Snad proto, že tyto děti jsou z té skupiny postižených dětí nejméně postižené? Nevím. Popravdě vůbec. Nakonec jsem se dověděla, že je úplně jedno, jaké dítě s postižením máte. Nejvíce záleží na lásce rodině, spolupráci se školou, asistentkou atd.
Znám případ jednoho integrovaného tělesně postiženého žáka na 1. stupni. Jeho třída má pouze 15 dětí a jeho. Chlapeček je po obrně a je upoután na vozík. Jeho rodina to s ním však nevzdala. Požádali ředitelku školy o zařazení mezi ostatní děti, vyběhali mu asistentku. Jediný problém byl, že škola nebyla bezbariérová. Toho se však rodiče nezalekli. Po uskutečněné sbírce na speciální vozík, který překoná schody, mu jej zakoupili. Jak se na tohoto chlapce ale dívají spolužáci? Když jsem se s nimi bavila, tak mi vysvětlovali: "Když jdeme na procházku, všichni čekáme už nachystaní před dveřmi, oblečení. Paní učitelka na nás povolává, ať vydržíme a nezlobíme. My víme, že nemůžeme. Oni totiž s paní asistentkou pomáhají Bertíkovi.". Berou ho jako toho chlapce, na kterého se neustále čeká. A když se je zeptám na to, jak si s ním popovídají? Odpověď skoro žádná.
Změna ale přijde, když zazvoní a z vedlejšího křídla budovy odcházejí domů děti ze speciální školy. Všechny se u Bertíka zastaví a vypadá to, jako by šly na nějaký čajový dýchánek. Nakonec je paní učitelka musí odhánět, aby celou hodinu "neproplkali" s Bertíkem na chodbě.
Takže zde vyvstává otázka. Měli by se zrušit speciální školy? Když děti tam si navzájem lépe rozumějí, je jim věnováno více času a pozornosti. Nebo integrovat? Tak uvidíme, co vláda vymyslí. Jsem na to velice zvědavá.