Úvahy /

Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření

Workshop nejen splnil mé očekávání, ale v mnoha ohledech také překvapil a nadchl. Čekala jsem poučnou přednášku o tom, jak se vyhnout syndromu vyhoření, místo toho přišel pan Ing. Pávek se svým životním příběhem. Myslím, že problematice uvedené v nadpisu jsme se věnovali jen částečně. V životě pana Pávka byl syndrom vyhoření pouze relativně krátkou epizodou. Workshop se spíše odvíjel v duchu hledání životního štěstí, optimismu a seberealizace. Více než pro můj profesní růst byla přednáška obohacující pro můj osobní život.
Jeho zkušenosti nám mohou být dobrou radou v budoucím životě, ale ve skutečnosti, jak sám řekl, je to především na nás, jakým způsobem ho budeme žít. I když jsou to vše krásné myšlenky, nakonec to v mnoha případech nejsme my, kdo v rukách drží otěže našeho života. Někdy se naše životní cesta kromě překážkové dráhy podobá malé úzké uličce, ze které nevedou žádné odbočky. Ale i v těchto situacích je dobré mít stále na mysli, co jsou „velké kameny“ našeho života, abychom k nim dokázali směřovat a neztratili cíl. Tím nepopírám, že nemáme tu moc v životě něco změnit, ale mnohdy nezáleží jen na nás, protože máme zodpovědnost za naše blízké a nemůžeme je vystavovat například dlouhé finanční nejistotě nebo naopak bychom si toho neměli na svá bedra naložit příliš, a pak rodinu zanedbávat.
Toto téma je pro mě velmi citlivé, protože bych nerada jednou svůj život rekapitulovala s trpkostí a pocity neúspěchu. Chci žít naplno a plnit si své sny, ale zároveň cítím zodpovědnost za lidi, kteří do mého života patří a někdy je tak velká zodpovědnost příliš svazující a často mě dostává do situací, kdy mám strach pohnout se kterýmkoliv směrem, jen aby to nebyla chyba.
Možná jsem trošku odbočila od tématu, ale myslím, že je zbytečné tady zmiňovat, jak dnešní doba nepřeje šťastným koncům ani svobodným rozhodnutím. Všichni se za něčím ženeme, někteří dobrovolně s vidinou bohatství, ti druzí jsou spíše vlečeni společností zaměřenou na výkon. Nakonec si myslím, že syndrom vyhoření není nic jiného než setkání s realitou. Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale také se může spálit. Studuji logopedii, tudíž speciální pedagogiku a během praxe v sociálních službách jsem poznala ženy, které také zažily, co je to vyhoření na vlastní kůži. Možná právě při práci s těžce postiženými lidmi se neodbytného pocitu marnosti a beznaděje ani nelze nikdy zbavit. Jistě toto období lze překonat, ale vždycky z toho vyjdeme jako jiný člověk, posílený, smířený, střízlivější. Ale třeba je toto pouze přirozený proces v hledání životní pravdy. Jsme mladí, plní ideálů, chceme pomáhat, být užiteční a potřební, ale zjistíme, že to tak není a to nás srazí na kolena, to je to bahno…jen pocit deziluze. S takovým zjištěním se podle mě setká v životě každý, proto kdo chce zapalovat, nemusí hořet, stačí, že doutná.