Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

seznam všech úvah

Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

„Kdybyste čekali dítě a věděli, že má přijít na svět postižené, jaké postižení byste mu vybrali?“ Tak touto otázkou začínal workshop s názvem Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné Základní školy. Jelikož studuji učitelství pro 1. stupeň
a s postiženým spolužákem jsem se nikdy nesetkala, vydala jsem se na seminář, abych se dověděla více informací o této problematice.
Mnoho lidí si myslí, že zdravé dítě je samozřejmostí. Proto je nejen pro rodiče velmi bolestné, když se doví, že čekají potomka s nějakou vadou. Zejména matky potřebují nejen psychickou, ale i fyzickou oporu. S překvapením na semináři zjišťuji, že většinou otcové nevydrží nátlak a všechny starosti kolem. Proto často rodinu zbaběle opouštějí. Gabriel Laub kdysi citoval: „S malými dětmi je to jako s intelektuály: když dělají rámus, je to špatné, když jsou zticha, je to podezřelé.“ Matky, které netuší, že porodily „jiné“ dítě, se to dovídají během vývoje svého maličkého. Začíná jim být velmi podezřelé, že kamarádčina Mařenka, narozena ve stejném týdnu, už chodí a jejich Jeníček ještě ani nedrží hlavičku. Musí být proto velice silné a mnohdy se přetvařují. Tváří se spokojeně, protože společnost a okolí to od nich vyžaduje.
I takové děti mohou navštěvovat klasickou Základní školu, ne všude jsou ale na to připraveni. Nejen vybavením, například bezbariérovým přístupem, ale hlavně mnoho učitelů netuší, jak správně se mají k postiženému žákovi chovat. U žáků se může jednat o různé typy vad. Mentální, sluchové, zrakové, pohybové či jiné. Mezi zúčastněnými na semináři, jsme se shodli, že asi nejméně bolestivější poruchou pro dítě i pro jeho okolí je sluchové postižení. Paní lektorka nás ale vzápětí vyvedla z omylu. Carl Gustav Jung jednou prohlásil: „Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve, zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.“ Lidé jsou velmi sobečtí. Podle čeho jsme rozhodli, že řadíme jedno z postižení lepší místo a ostatní mezi ty horší? Možná je to jenom v nás, bojíme se předsudků a okolí, jak se asi budou dívat na vozíčkáře ostatní?! Jak můžeme vědět, že hluchý člověk bude šťastnější než ten na vozíku? Podle mého názoru nelze určit horší nebo lepší postižení. Se všemi se musíte naučit žít, i když to se řekne zdravému člověku lehce.
Co když budu mít ve třídě postiženého žáka? Jak se budu chovat k němu a jeho rodině? Jedna z nejdůležitějších zásad je uvědomit si priority v sobě samém. Dále pak je správné říci o postiženém žákovi ostatním rodičům a spolužákům. Hodně záleží také na přístupu rodiny, jak oni přijali to, že mají dítě s postižením. Důležité je se s nimi bavit otevřeně a narovinu, aby si tuto vážnou situaci co nejlépe uvědomili a přijali ji. „Děti neznají ani minulost, ani budoucnost a – co nám dospělým se stává zřídka- užívají přítomnost.“ Řekl Jean de Bruyere a já s ním plně souhlasím, jelikož co je krásnějšího, než vidět postižené dítě, které je spokojené a usmívá se. To stejné platí i pro rodiče těchto dětí, kteří se nemohou pořád dívat do minulosti nebo budoucnosti, ale s postiženým dítětem musí žít přítomností a každým okamžikem. Umění je v tomto případě radovat se z maličkostí.
Podle vyprávění paní lektorky nemají postižené děti problém se začlenit mezi ostatní děti. Spolužáci se pak dělí většinou na skupiny ochotných pomocníků a zájem nevzbuzujících dětí. Postupně všechny dokáží kamarádit se spolužákem s vadou. Postižení mají velmi zvláštní smysl pro humor a také, když si někteří uvědomí, své možnosti, dokáží i se zdravými jedinci manipulovat.
Workshop bych doporučila každému budoucímu nejen učiteli a rodiči, ale každému, kdo chce pracovat s dětmi a lidmi obecně. Seminář provázela zkušená pedagožka, která vyprávěla mnoho příběhů či zkušeností z osobní praxe a to se mi velmi líbilo.