Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

Motivace, trest, odměna. Kdy a kde je správně a v přiměřené míře použít.
Motivováni jsme celý život, aby u nás docházelo k duševnímu rozvoji. Každý byl někdy trestán za nějaké porušení daných pravidel. Každý z nás byl za něco odměněn, v menší či větší míře. Jsou to tři věci, které všichni známe. Známe? Všichni víme, co tyto tři slova znamenají, ale víme opravdu jejich pravý význam? Po víkendu stráveném ve Sluňákově jsem zjistil, že o těchto třech slovech, z praktického hlediska, vím velmi málo.
Zjistil jsem, že motivovat můžeme i špatným způsobem. Špatnou motivací můžeme potlačit dobře vytvořené návyky a naopak lze vytvořit špatný návyk, že „Zadarmo ani kuře nehrabe.“ Správná motivace, v dětském věku, může ovlivnit další vývoj dítěte a fixování dalších důležitých lidských vlastností.
Odměny a tresty, to je to, co nás také provází celý život. Co my děláme špatně a co dělají špatně ostatní? Na to jsme jasnou, jednoznačnou odpověď nedostali, samozřejmě to ani nejde. Každá situace je jiná a v každé situaci musíme vyhodnocovat, jestli trest bude mít efektivní výsledek. Nebude přemrštěný nebo bude dostačující? Nad uložením každého trestu, pro malého či velkého, by jsme se měli především zamyslet, jestli je trest nutný a jestli chyba je opravdu na straně provinilého a ne někde jinde. Seminář mě potvrdil, že pokud se rozhodnu trestat, musím se oprostit od okamžitých emocí, zvládnout situaci. Zbrklé rozhodnutí pod tlakem psychického rozpoložení může mít neodvratitelné následky. Napočítat třeba do sta, zvážit důsledky, hledat nápravu od sebe samotného. Po podrobnějším vysvětlení odměn a pochval jsem zjistil, že už nikdy nikoho nemůžu odměňovat a ani chválit. To je strašné zjištění. Co s tím? Samozřejmě můžu a musím odměňovat a chválit. Budu však muset najít vhodnou formu pro mě a pro chváleného jedince, abych nenarušil rozdíl mezi tím, co chci udělat a co udělat musím. Za svoji vykonanou práci jsme odměňování, proto také u některých z nás výkon odměně odpovídá a naopak. Na závěr použiji další lidový citát, který můžeme slyšet už od děti nízkého věku „Bez práce nejsou koláče“.
Možná, by se takového semináře mělo účastnit více lidí, kteří pracují ve školství a nejen ve školství. Přímá práce s lidmi, asi patří mezi nejobtížnější zaměstnání vůbec. Doporučil bych, možná i pro některé rodiče nařídil, účast takového sezení, protože nejvíce škody páchané na dětech se odehrává právě za zdmi domova, v rodině. Z rodiny by mělo vycházet prvotní formování jedince a mělo by to být v kladném slova smyslu.