Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám

seznam všech úvah

Řešení stresových situací a prevence proti syndrom vyhoření

Z přednášky pana Pávka o Syndromu vyhoření jsem odcházela s velmi zvláštními pocity. Nebyla jsem ani spokojená, ani nespokojená, jen jsem asi čekala možná něco jiného. Ale co? Na tuto otázku jsem nemohla najít odpověď. A stačilo jen si položit otázku jinou: Co jsem vlastně od této přednášky čekala? A vše začínalo být trošičku jasnější. „Syndrom vyhoření“ je velmi často používané slovní spojení, ale jeho výklad může být velmi různého typu. Já jsem si ho vždy vykládala jako stav, kdy člověka přestává jeho práce naplňovat a postupně ji začíná vykonávat nerad a tudíž, neodvádí dobrou práci. Přirovnala bych to k bumerangu: Jestliže vykonávám nějakou činnost jen proto, abych ji vykonával, ale tato činnost mě netěší, nenaplňuje, nebo dokonce vyčerpává. Pak nemohu čekat nic jiného, než se to na výsledku mé práce musí projevit také negativně.
Po přednášce pana Pávka jsem si uvědomila, že se syndrom vyhoření nemusí týkat jen práce, sportu nebo zájmové činnosti, ale že se může týkat celého života.
A až toto zjištění mi odpovědělo na mou první otázku: Co víc jsem vlastně od této přednášky čekala? Nic. Já jsem v podstatě žádnou představu neměla, jen mě zaujalo toto téma a hlouběji jsem nad ním nepřemýšlela. Možná jsem čekala nové tipy na nějaké nové sebezkušenostní kurzy, možná nějaké návody jak vykonávat několik let stejnou činnost s tvořivostí a zaujetím a při tom nezapadnout do vyjetých kolejí a neupadnout do stereotypu,…Nevím opravdu nevím, jaká vlastně byla moje očekávání. Proto také nemohla být naplněna.
V podstatě jsem nezjistila nic nového, ale ve všem můžu dát panu Pávkovi za pravdu. Někteří lidé se ženou za „štěstím“ tryskovou rychlostí, neustále se ho snaží chytit, ale stále se jim to nedaří. Očekávají, že až dosáhnou určité mety, kterou si vytyčili, budou šťastní. Ale jakmile se na této metě ocitnou, okamžitě mají metu jinou a opět si říkají, že až jí dosáhnou tak budou šťastní. A tak to jde stále dokola a svého štěstí nedosáhnou nikdy. Vzdychají, jak to mají těžké, obviňují okolí, nadávají. A přitom je řešení tak prosté: Stačí zpomalit, snažit si užít každý den, usmívat se na lidi kolem sebe a uvědomit si co je opravdu důležité. Jsou to peníze? Domy? Auta? Dovolené? Oblečení? Nebo je to rodina? Přátelé? Příroda? Koníčky?
Myslím si, že pokud si člověk začne opravdu vážit každého dne, začne se radovat z maličkostí. Najde si čas na to, co ho baví. Pak se nemusí žádného syndromu vyhoření obávat.