Úvahy /

Praktický průvodce waldorfskou pedagogikou – zážitkový seminář ve třídách Waldorfské školy Olomouc s odborným výkladem

Nejdříve bych řekla kladné stránky waldorfské pedagogiky. V první řadě bych chtěla vyzvednout zásadu, kdy se prosazuje, aby si děti všechno vyzkoušely na vlastní kůži. Takto byl ostatně veden i celý workshop a já si z něj odnesla daleko více, než kdybych jen seděla a poslouchala výklad. Na druhou stranu si ale myslím, že toto lze praktikovat i na běžné základní škole. Zde spíše záleží na samotném učiteli a na tom, jaké postupy při výuce zvolí. Druhým jasně kladným bodem je přístup k samotným žákům. Děti by se neměly cítit méněcenné, nikdo není zaškatulkován. Snažil by se snad žák, kdyby věděl, že to stejně nemá cenu? Ale i u tohoto bodu musím podotknout, že výše zmíněné pravidlo je, alespoň doufám, dodržováno i na ostatních školách.
Nyní přistoupím k, dle mého názoru, záporným stránkám waldorfské pedagogiky. Začnu tím, co jsem viděla v rámci workshopu na vlastní oči. Ve výuce o samohláskách se děti ke každé samohlásce učí určitý tanec. Myslím si, že pro dítě, které není pohybově nadáno, to může být problém. Zároveň se žáci musí daleko více soustředit na to, aby zvolili správný pohyb, místo toho, aby si pamatovali souhlásky. Dále si píší svoje sešity, nemají žádné učebnice. Už jen to, že si musí všechno napsat a namalovat, jim zabere spoustu času, který by mohli věnovat procvičování učiva. Stejně tak i tempo seznamování se s učivem v prvních ročnících je pomalejší. Bylo nám sice řečeno, že do páté třídy se rozdíly smažou, já tomu ale stále nemohu tak docela věřit. Pedagožka, která vedla workshop, nám vysvětlovala, že díky speciálnímu přístupu sem rodiče dávají děti, které nezvládají běžnou základní školu. Děti se zde srovnají a prospívají. To byl poslední bod, který mě utvrdil v tom, že se zde látka zkrátka musí probírat pomaleji. Další nevýhodou, která z toho plyne, je fakt, že pokud je nutné, aby žák přestoupil z waldorfské školy na jinou základní školu, znamená to pro něj obrovský šok. Musí totiž dohnat veškerou látku, kterou na své škole neprobral.
Posledním záporem, který bych zde chtěla zmínit, je, že všechny děti musí povinně hrát na flétnu. Nejprve je to pentatonická flétna, poté zobcová. Ne všechny děti mají zájem hrát na hudební nástroj. Každé dítě je jiné, někoho zajímá více sport, než hudba. Navíc si myslím, že pro dítě se soutěživým duchem nemůže být cvičení v rámci eurytmie dostačující. V tomto případě si ale nedovoluji příliš kritizovat, jelikož této problematice nerozumím a proto ji do značné míry posuzuji jen pohledem laika.