Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve bratříčku

Byl to workshop, který mě neskutečně nadchl, oslovil a navždy vryl do paměti. Celé tři hodiny byly nabyté přínosnými informacemi, které určitě využije každý, kdo se zúčastnil. Workshop se opíral především o 2 témata – prvním z nich byla komunikace a tím druhým žebříček hodnot. Jsem toho názoru, že umět správně komunikovat s lidmi je velký dar. Člověk to má hned v životě jednodušší. Bývá oblíbený, bezprostřední, uznávaný a především velmi úspěšný. Já bohužel patřím mezi ty, kterým komunikace s lidmi trochu vázne. Bojím se navazovat kontakty s novými lidmi a při komunikaci s cizími lidmi jsem nervózní, nesvá a často velmi nepřirozená. Nicméně jsem si myslela, že je možné se domluvit úplně s každým. Zkrátka „Když se chce, tak to jde“, ale pan Ing. Pávek mě vyvedl z omylu. Existuje totiž až 10% lidí, se kterými se za žádnou cenu nedomluvíme aneb jak říká jedno staré moudré přísloví: „Není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem.“ Tato skutečnost mi pomohla uvědomit si jednu podstatnou věc: Nač plýtvat čas přesvědčováním někoho, kdo nechce, když to podle těchto statistik stejně k ničemu nevede. S těmito informace bych naprosto souhlasila, ale o žebříčku hodnot týkající se práce bych trochu polemizovala. Většina lidí, která by si měla sestavit svůj žebříček hodnot, by na první místo napsala peníze. Ale dělají opravdu všichni lidé práci hlavně pro peníze? Já myslím, že ne. Jistě - dnešní doba je těžká. Neustále se vše zdražuje. Ale kdyby všichni pracovali jen za účelem finančního zisku, jak by svět vypadal? Lékařům by byl zdravotní stav pacientů úplně jedno, učitelům by nezáleželo na kvalitním vzdělávání žáků apod. Myslím si, že nejdůležitější je, aby člověka práce bavila. Získat práci, která by nás uspokojovala, naplňovala a byla naším koníčkem, je prvním krokem k tomu, abychom v ní byli úspěšní. A potom, jak říká pan inženýr Pávek, přijde všechno – štěstí i zdraví. Nicméně, k tomu, aby nás práce bavila a úspěch se rychle dostavil, potřebujeme něco, co nás bude neustále posouvat dál – a to je uznání. Je to jakási zpětná vazba, která nám říká, že neděláme radost jenom sobě, ale i ostatním. Neznám nikoho, kterého by netěšila pochvala za dobře provedenou práci. Na přední příčky svého žebříčku bych také zařadila seberealizaci. Málo koho baví práce, kterou mu někdo přikáže nebo poručí. Každý se chce nějakým způsobem realizovat. Někdo méně a někdo více. Proto si myslím, že práce učitelky na 1. stupni je pro mě dobrou volbou. Vždy je někdo nade mnou, který mé plány a kroky usměrňuje, ale zároveň mám velký prostor udělat si věci podle svého. Tak to už by byly tři složky v mém pomyslném žebříčku hodnot – uznání, seberealizace a peníze. Teď už zbývá zařadit jenom jistotu a sounáležitost. Tato 2 slova bych dala dohromady na čtvrtou příčku. V dnešní době potřebuje každý nějakou jistotu. Něco, na co se může spolehnout. Ať už to je třeba rodina, o kterou se může kdykoliv opřít. A slovo rodina úzce souvisí se slovem sounáležitost. Zkrátka všechno souvisí se vším, takže pokud chceme být úspěšní ve své práci, musíme být nejprve úspěšní především ve svém osobním životě.