Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

paykasa bozum

seznam všech úvah

KOMUNIKACE S RODIČI DĚTÍ S POSTIŽENÍM A DĚTÍ S DROGOVOU ZKUŠENOSTÍ

Komunikace...denně užívané slovo, které slyšíme všude kolem sebe. Co to ale vlastně komunikace je?
Komunikace je dorozumívání se mezi lidmi nejčastěji mluvenou řečí. Mám ale pocit, že v dnešní době plné moderních technologií a různých komunikačních prostředků, které mají komunikaci mezi lidmi usnadňovat, je komunikace naopak čím dál víc obtížnější. V době plné shonu a neustálého stresu vázne komunikace mezi nejbližšími, a to v rodině. V komunitě, kde právě komunikace mezi dětmi a rodiči je nejdůležitější. Komunikací zde navzájem všichni sdílí své zážitky za celý den, týden, své pocity,své zájmy, radosti a starosti. Není přeci nic příjemnějšího a krásnějšího, než když se rodina večer sejde například u společné večeře. Dítě, a to později i v pubertě, se daleko raději vrací domů, kde se setkává s pochopením a porozuměním než když je tomu naopak. Takové dítě potom má daleko menší tendence přidat se k nějaké partě a společně podnikat alkoholová nebo drogová dobrodružství. Co když ale dítě alkohol nebo drogy zkusí? A co když dítě přijde do školy pro vlivem drog nebo alkoholu? To potom nastává pro pedagoga těžká situace. Nechat takového žáka ve třídě do konce hodiny? Nebo ho ze třídy vyvést? Řešit to sám nebo zavolat vedení? Dát žákovi ještě jednu šanci nebo z toho hned vyvozovat důsledky? Jak to oznámit rodičům? Je to pro pedagoga těžké rozhodování. A často se také stává, že rodiče dávají vinu za danou situaci právě pedagogovi nebo škole. Nebo této skutečnosti vůbec nemůžou uvěřit. Jejich dítě by přeci tohle nikdy neudělalo! Podle mého názoru hodně záleží na tom, jak pedagog skutečnost rodiči oznámí a poté také jak se k tomu rodič postaví. Velmi důležitá je v této situaci spolupráce mezi rodiči, školou a žákem. Pokud zde spolupráce a komunikace nefunguje, je tato situace velmi těžko řešitelná.
Další a zcela odlišnou kapitolou je komunikace s rodiči, kterým se narodilo dítě s postižením. Každý rodič si přeje zdravé dítě a hlavně už při očekávání příchodu dítěte ani nepřemýšlí nad skutečností, že by zrovna jeho dítě mělo být postižené. Když tedy zjistí, že s jeho dítětem není něco v pořádku, je to pro něj šok. Každý rodič se s touto situací těžko vypořádává a o málokterých rodičích by se dalo říct, že jsou s touto skutečností smířeni. Když se nad tím zamyslím, tak se opravdu není čemu divit. Rodiče v dané situaci potřebují podporu jak ze strany rodiny, tak i okolí a někdy i psychologa. Hlavně chtějí znát otázku na odpověď „proč?“ „proč se to stalo zrovna jim?!“ Rodiče často tápou a neví, kam se mají obrátit, komunikace ze strany lékařů je totiž někdy dost problematická. Ale nejen to. Komunikace mezi lékaři navzájem, komunikace mezi psychology, pedagogy, speciálními pedagogy, terapeuty aj. je velmi problematická. Nevládne zde interdisciplinarita, rodič se od každého odborníka dozvídá něco jiného a nebo raději vůbec nic a to je problém. Jak ale tento problém řešit? Je to o lidech a o samotném chtění komunikovat a spolupracovat....
Komunikace je nedílnou s důležitou součástí našeho života.