Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Emocionální zdraví dítěte a kampaň Celé Česko čte dětem

seznam všech úvah

Emocionální zdraví dítěte a kampaň Celé Česko čte dětem

Hlavním kladem workshopu byla bezpochyby paní lektorka Mgr. Eva Katrušáková, jíž zprvu nikdo nevěřil dvacetiletou praxi ve školství, protože vypadala na třicet, maximálně pětatřicet let. Jakmile ale začala povídat, všechny pochyby o její zkušenosti a fundovanosti byly rázem ty tam. Myslím, že předvedla opravdu geniální výkon. Velmi mě oslovil její přístup, kdy rozebírala fakta nejrůznějších výzkumů, dopňovala o zajímavé citáty moudrých lidí či o pasáže z filmů atp. a to všechno uváděla do kontextu s projektem Celé Česko čte dětem, jehož je iniciátorkou a ředitelkou. Byla opravdu radost ji poslouchat.
Co se týče emocionálního zdraví dítěte, opravdu jsem ocenila, že se toto téma dostalo na seznam workshopů a že bylo náležitě podáno. Množství odborných předmětů na pedagogických fakultách dost převyšuje počet předmětů pedagogických, metodických a didaktických, a tím se i „žák“ jaksi dostává do stínu. V naší práci přece jde o dítě, my, učitelé, jsme tu pro něj, máme ho vzdělávat i vychovávat. Musíme si uvědomit, že jsme opravdu velkou autoritou v životě dítěte (po rodičích snad největší) a trávíme s ním spoustu času. Můžeme tedy velkým dílem přispět (přispět, ne suplovat rodinu!) do tzv. „emočního zásobníku“, který se právě v dětství naplňuje a člověk z něj pak celý život čerpá. Zaměření pozornosti na dítě a jeho individualitu, vytvoření prostoru pro jeho seberealizaci, sebevyjádření, podpora, porozumění, oční kontakt, pochvala, vedení ... Je toho hodně, co můžeme udělat. Ne, je toho hodně, co MUSÍME udělat, protože to je naše práce a naše poslání.
O kampani Celé Česko čte dětem jsem už určitě slyšela, ale po workshopu jsem byla schopná si o ní udělat mnohem komplexnější obrázek. Je to skvělý nápad. Pamatuju si na krásné chvíle, kdy mně a mým sourozencům tatínek předčítal, nebo dokonce i vyprávěl příběhy a pohádky, skládali jsme společně básničky a vymýšleli lotroviny. S odstupem 15 a více let musím uznat, že to nejdůležitější, co můžou rodiče dětem dát, a zároveň také nejvíce nedosatkové zboží je jejich čas. (Děkuju mami, děkuju tati, že jste na nás vždycky měli čas.) Proto vítám jakoukoli iniciativu, která to rodičům (i pedagogům) připomíná, inspiruje je, sbírá poznatky a dává rady, organizuje setkání atd. Navíc jsem přesvědčena, že způsob, jakým nám byl projekt představen, a předpokládám-li, že nejsme jediná skupina, která si poutavé povídání paní lektorky vyslechla, určitě zajistí potřebnou publicitu a dostane se do povědomí lidí, hlavně rodičů a učitelů.
Z přehršle poznámek a myšlenek, které jsem si zapsala, vybírám jednu, která je aktuální i v naší rodině, u mých 6 neteří a synovců:
„Děti je potřeba vychovávat černobíle. Nevysvětlujme jim morální relativitu, nesmlouvejme. Vyjádřeme jasně, co je dobré, a co naopak špatné. Rodiče nemají být na úrovni kamarádů, partnerů...Vztah rodič – dítě je jasně definovaný, je zde hierarchie, která nemá být narušována.“