Příprava kmenového učitele na příchod dítěte s postižením do běžné ZŠ

Když nám paní přednášející na workshopu položila otázku: „kdyby se vám mělo narodit dítě s postižením, a vy byste si mohli vybrat, které postižení byste zvolili?“, musím říct, že mi nasadila brouka do hlavy. Nikdy jsem nad podobnými věcmi nepřemýšlela a podle reakce ostatních jsem nebyla sama. Každý z nás totiž očekává, že se mu narodí dítě zdravé. Jinou možnost si ani nepřipouštíme. Vidíme před sebou obraz spokojené rodiny, rodiče sedící na lavičce pod stromem a děti vesele poskakující kolem. Nikdo si nepředstavuje sám sebe, jak tlačí kočárek s dítětem, které je ve věku, kdy už jeho vrstevníci radostně poletují okolo, kopou do míče a navazují první přátelské vztahy. Je těžké představit si takovou situaci, obzvláště pro ty z nás, kteří se s postižením setkávají jen prostřednictvím televizních obrazovek a přednášecích pultíků pedagogické fakulty.
Začala jsem přemýšlet nad všemi možnostmi a zvažovala, kterou volbou bych svému dítěti uškodila nejméně a co by naopak pro něj mohlo být nejhorší. V hlavě se mi přehrávaly obrázky dětí s mentálním postižením, dětí na vozíčku, dětí se sluchovými či zrakovými vadami, autistů. Lze vůbec porovnávat? Každá z těchto vad je něčím specifická a lidé, kteří jimi trpí, rozhodně nemají lehký osud. Ten ovšem nemají ani lidé, kteří se vyskytují v jejich okolí. Není náhodou, že mnohá manželství, jež potkal takovýto osudu, končí rozvodem, jelikož jeden nebo druhý z manželů, většinou to tedy bývá otec, neunesou tíživost nastalé situace. Bohužel děťátko s postižením velmi ovlivní chod rodiny, ale je otázkou, který druh postižení méně a který o něco víc.
Myslím, že pro rodiče je velmi obtížné přijmout fakt, že jejich dítě nikdy nebude takové jako jeho vrstevníci, ať už je jeho handicap jakýkoli. Ale určitě je jednodušší smířit se s faktem, že mé dítě sice nikdy neuslyší, ale bude schopné vést normální život, než s tím, že stráví celý život na lůžku, jeho stav se nikdy nezlepší, co hůř, bude se postupem času jen zhoršovat. Což nás opět přivádí k nastolené otázce. Na přednášce se totiž drtivá většina posluchačů a stejně tak i já přiklonila k názoru, že nejméně znevýhodněni jsou v životě lidé se sluchovým postižením. Jen pár lidí se přiklonilo k názoru, že by nejspíš volili tělesné postižení, i když ovšem záleží na jeho druhu. Moje volba mi připadala správná, ale následující slova paní přednášející mne donutila se nad otázkou znovu zamyslet. Jen jedna z nás totiž volila možnost mentálního postižení. Odůvodnila to slovy, že tyto děti trpí nejméně. Mají svůj vlastní, spokojený svět a většinou netrpí žádnými bolestmi. Na druhou stranu je však výchova těchto dětí velmi složitá pro rodinu. Nemysleli jsme my ostatní tak trochu na sebe, než na svého potomka? Vybrali jsme ten handicap, který by co nejméně ovlivnil náš vlastní život a životy našich blízkých. Zdůrazníme-li například už jenom samotný fakt, jak je na lidi s mentálním postižením nahlíženo z hlediska společnosti. Já sama jsem se kolikrát setkala s nemístnými poznámkami na adresu lidí s tímto postižením. Vždyť jen obyčejná procházka může působit rodičům obrovské psychické vypětí, jelikož se musí stále potýkat s pátravými, lítostivými pohledy kolemjdoucích a mnohdy také s nemístnými dotazy. Naproti tomu, sluchové postižení je na první pohled takřka nerozeznatelné, čímž je rodina ušetřena mnohých nepříjemností. Toto by byl nejspíš jeden z hlavních důvodů mé volby, i když přiznávám, že může vypadat trochu sobecky a nezrale.
Worhshop na mě velice zapůsobil a donutil mě přemýšlet nad touto problematikou zase o něco hlouběji. Doufám, že jednou budu schopná řešit podobnou situaci tak, aby se má ratolest cítila co nejlépe a bylo jí na světě dobře, bez ohledu na to, co si myslí lidé okolo.