Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty a já jsme z jedné krve, bratříčku

seznam všech úvah

Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí aneb ty i já jsme z jedné krve, bratříčku

Věci všeobecně známe, nám byly přednášeny výbornou formou a musím říct, že stojí k hlubokému zamyšlení, protože teprve pak si lidé uvědomí, co je pro ně v životě důležité a troufám si říct, že přehodnotí i svůj přístup k různým věcem.
Když si lidi rozdělíme do poměru 1 : 10 : 78 : 10 : 1 tak nám tato posloupnost čísel zprvu nic říkat nemusí, ale ve skutečnosti vyjadřuje procentuelní zastoupení různých typu lidí. Když to vezmeme hned z kraje: 1% zastupuje takové lidi, se kterými se za žádnou cenu nedá domluvit, naopak z druhého konce 1% připadá Vašemu nejlepšímu příteli, protože si s ním nejlépe rozumíte. 10% lidí nikdy nebudou Vašim „šálkem kávy“ a 10% se stanou sympatizanty, kteří Vám řeknou vše – tj. negativa a pozitiva. Zbývá už jen tedy číslo 78. Pod 78% se skrývají lidé, čekající na to, až která skupina vyhraje. Zkuste se sami podívat kolem sebe, kolik lidí Vás obklopuje a přiřaďte je k této číselné posloupnosti. Věřím, že budou poměrově podobně zastoupeni.

Seberealizace
Uznání
Sounáležitost
Jistota
Peníze => na základní životní potřeby

Jedno máme ale společné – všichni něco chceme. Uvědomme si ale, co doopravdy chceme: postavíme si takovou pyramidu a budeme ji stavět hezky zespoda. Všichni chceme peníze – Proč? Protože peníze potřebujeme nutně k naší existenci, pro naše životní potřeby (potraviny, domov – nájem, oblečení). V „šuplíku peníze“ se tedy skrývá práce, která nám zajistí peníze, abychom mohli žít. Dále chceme mít určitou jistotu, že práci budeme mít a udržíme si ji. Určitě se najdou názory typu „nikdy nebudeš mít jistotu“, tyto argumenty respektuji, ale faktem je, že tu jistotu zkrátka chceme. Když ale těchto dvou „šuplíčků“ dosáhneme, je jasné (a že se teď opět úmyslně opakuji slovesem), že chceme sounáležitost. Co si pod tím představit? Práci v kolektivu, ve kterém lidé dokážou spolupracovat prostřednictvím respektování jeden druhého. A tím bych se vrátila i předchozímu odstavci: lidé z prvního 1% sounáležitosti nikdy nemohou dosáhnout – museli by změnit svůj přístup. Dalším důležitým bodem je uznání. A to v obou rovinách např. uznání zaměstnance (Když šéf přijde za svým zaměstnancem, osloví ho jménem, příjmením a pak sdělí asertivně, co o něj žádá, dává mu tím najevo, že si ho váží a uznává ho. Opakem by bylo, kdyby před zbylými zaměstnanci na něj ukázal prstem se slovy „hej ty! Okamžitě ke mně do kanceláře.“ No řekněte sami – je to projev neúcty?) a když zaměstnavatel uznává zaměstnance, tak i pak pracovník uznává svého šéfa. No a ve špici naší pyramidy stoji seberealizace. Jedná se o práci, která nás baví, nějakým způsobem naplňuje, těší nás a máme ji rádi. Korunkou pyramidy je naše hobby, a když se stane práce našim koníčkem, tak už si snad ani víc přát nemůžeme. Když bych měla porovnat rozdíl mezi prací na vrcholu pyramidy (tj. šuplík seberealizace) a prací úplně dole na začátku (tj. peníze), jsou tu obrovské rozdíly. Ve spodní části je obsažena práce, kterou vykonáváme za účelem získání peněz pro své životní potřeby. Může to být jakékoliv povolání, které se nám nelíbí, ale bez něj se zkrátka neobejdeme. Kdežto práce na vrcholu pyramidy nás samozřejmě taky živí, ale my ji máme rádi, s oblibou ji navštěvujeme a máme z ní radost.
Myslím, že každý člověk si tuto pyramidu dokáže vybudovat a postupovat výš a výš. Jen ale musí chtít, a když dosáhne až k vrcholu, kdy se jeho práce stane koníčkem, tak bude v životě šťastnější.