Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám

seznam všech úvah

Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám

Workshop Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám nebyl zaměřen na řešení syndromu vyhoření ale v rámci hesla, že je lepší problémům předcházet, než je potom pracně řešit, se nám snažil pan inženýr Pávek nabídnout návod, kterak si uspořádat v životě priority a žít spokojeně až do smrti. S netradičním přístupem a rétorikou nás podbízel k přemýšlení co je v životě opravdu důležité a co naopak za onen případný stres nestojí. A stejně jako u jeho předešlého workshopu o asertivitě se to, dle mého názoru, panu Pávkovi podařilo.
Co je tedy opravdu v životě důležité? Jsou to jen a pouze peníze? Osvíceně říkáme rozhodně ne, ale narozdíl od ostatních duchovních guru pan Pávek peníze na seznam zařadil. Úplně na konec. Navzdory tomu, že během brainstormingu se ke své potřebě peněžních zdrojů přiznalo pouze několik jedinců-realistů. Tato potřeba je v současné době ovšem přirovnávána k potřebě jíst, dýchat nebo množit se a to je zase druhý extrém. Modla peněz v našem pojetí vesele převzatá z post-hippie éry Spojených států, zřejmě podle našeho národního motta- nikdy se nesnaž poučit z chyb druhých. Ale to už jsem odbočil moc daleko. Faktem zůstává, že peníze potřeba prostě jsou a někde jsou potřeba ještě více - většinou tam, kde jich je málo.
A jaké by tedy měly být další hodnoty na seznamu, ptáme se. Na tuhle otázku se však nedá ptát zástupně, recept na štěstí je naštěstí individuální a každý se musí k odpovědi dopracovat sám. Pan Pávek se tedy alespoň pokusil ukázat osazenstvu sálu zkratku na této dlouhé cestě za odpovědí, když prozradil, které aspekty života považuje za důležité on.
V pořadí druhá od spodu se umístila jistota. Jistota obživy, jistota zaměstnání, jistota vztahů, jistota peněz, jistota sociální, jistota dobré večeře a jistota jistoty. Je jisté, že jistota potřebná je. Pouze málo lidí si libuje v chaosu a nejistotě. V tomto přesvědčení mne utvrzují voliči strany komunistické neboť ti, s kterými jsem mluvil a kteří jsou zároveň zastánci časů minulých, vzpomínají na tento režim jako na režim jistoty. Anekdota, šířící se pomocí mailů rychlostí mandelinky bramborové, říká něco ve smyslu: radši frontu na banány než frontu na pracáku (ha, tady to máte, pravičáci!). Co o jistotě tedy vypovídá tato vřelá ochota směnit ji za vlastní svobodu? Možná by byla lepší otázka: co tato ochota vypovídá o voličích komunistické strany? Ale to už jsem zase odbočil a tentokrát ještě dál.
Na vrcholku pomyslné pyramidy pana Pávka trůní sama seberealizace, podložena širokou základnou peněžní. Zaklínadlo dnešní doby obdařené lidskou tváří. Potřeba seberealizace, potřeba sebe-naplnění. Samozřejmě nejlepší případ je, pokud nás toto sebe-naplňování zároveň uživí, nejhorší pokud nás seberealizace vyhladoví - hladem po pevných vztazích, například. Pravdou je, že seberealizace je luxusem, a jako taková ze své podstaty není pro všechny a ne všichni na ni dosáhnou.
Co jsem si tedy z workshopu odnesl já? Ve složitém domku z karet našeho života na každé kartě závisí. Zatížíme-li však některou z nich příliš, část nebo celý domek budeme muset vystavět znovu.