Řešení obtížných životních situací v pohádkách

Dne 21 .3.2013 jsem navštívil workshop s názvem „Řešení obtížných životních situací v pohádkách“. Na tento workshop jsem se opravdu těšil.
Už první věc, činnost, která se stala na začátku semináře, mě donutila k zamyšlení se. Měli jsme zpívat písničku a abych řekl pravdu, nejsem zrovna zpěvem nadaný člověk. Nicméně tato situace mi ukázala, že mé přesvědčení o tom, že jsem zatím žádnou krizi v životě neprodělal, byla zcela scestná. Člověk při doplňování dotazníku přemýšlí nad různými závažnými, dramatickými situacemi, které v životě prodělal, a najednou zjistí, že i taková banální věc, jakou je zpívání neznámé písničky před neznámými lidmi, je pro něj situace velmi obtížná. Není sice neřešitelná – čehož jsem byl důkazem – nicméně člověk se necítí uvolněně, je trochu vystresovaný a začíná ho polévat pot. Skrze tuto situaci jsem zjistil, že obtížných životních situací jsem ve svém dosavadním životě zažil tolik, že to ani spočítat nejde.
Zaujala mě myšlenka, že ač se dospělému člověku zdají některé pohádky nepochopitelné, drastické, naturalistické a bez jakékoliv logiky, malé děti, kterým je pohádka určena primárně, dané obrazy chápou, chápou dokonce i situace, které se nám dospělým zdají jako z jiného světa, například situace, kdy má princ svou vyvolenou přetít v půli těla, protože ji získal díky pomoci stařečka. Princ se ponejprv zdráhá tento čin vykonat, nicméně sama princezna svému muži podá meč a řekne mu, že pokud princ stařečkovi slíbil od všeho půl, není jiné cesty. Na první pohled naturalistický a až nesmyslný obraz pochopí děti hned v pravém slova smyslu. Pochopí, že pohádka je metaforicky nabádá k dodržování slibů, k tomu, aby splnily, co slíbily. Obecně vzato v dnešní době lidé sliby příliš nedodržují. Jak už zaznělo na workshopu, slovy se v dnešní době plýtvá, lidé jim nepřikládají žádnou váhu, v dnešní době většina lidí prvně mluví a až následně myslí, což často vede k různým nepříjemným situacím. Z jediného špatného slova, třeba dobře myšleného, ale špatně řečeného, řečeného ve špatné situace nebo pouze se špatnou intonací, mohou vznikat obtížné životní situace. Tím nemám na mysli zpívat, pokud člověk nemá talent, špatně vyslovené slovo může vést až k destrukci vztahů mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci nebo pouze mezi spolužáky. Lidé si v dnešní době málo uvědomují, co znamená mít blízkého člověka, kterému se mohou se vším svěřit, který jim nezjištně pomůže. Lidé si sami sebe navzájem málo váží.
Zajímavá byla interpretace pohádky o Kristovi a svatém Petrovi. Na obou postavách byly opět ukázány jak kladné, tak záporné vlastnosti lidí. Svatý Petr byl, dle mého názoru, v pohádce vykreslen jako člověk trochu prospěchářský, sobecký a možná trochu neschopný pochopit některé věci v širším úhlu pohledu. Na druhé straně Kristus, postava sečtělá, postava, která působí značně jasnovidecky, prostě typický nositel kladných vlastností. Ale nic není černobílé. Myslím si, že i Kristus měl v této pohádce některé zápornější vlastnosti. Proč nechal svatého Petra putovat k velkostatku, i když věděl, že mu tam svatému Petrovi nedají nic najíst? Jeden možný pohled na tuto problematiku je ten, že Kristus chtěl, aby se svatý Petr poučil, že nic a nikdo není na první pohled takový, jaký se nám může zdát - i chudá vdova má dobré srdce a je ochotna se o polévku podělit – vlastně do ni přidat trochu vody. Ale proč nechal Kristus svatého Petra projít onou zkouškou? Proč mu rovnou neřekl východisko, že nikdo není na první pohled takový, jaký se nám může jevit, s čímž by se určitě svatý Petr smířil, dal na Krista a možná by i sebe ušetřil špatné zkušenosti? A zde narážím na špatnou Kristovu vlastnost – aspoň z mého pohledu, Kristus se možná svatému Petru „vysmíval“ – Kristus navrhl, že zůstanou u chudé vdovy, kdežto svatý Petr chtěl pokračovat k velkostatku bohaté selky. Kristus si možná řekl: „Když si tak chytrý, tak si běž!“ Jak už jsem jednou říkal, nic není černobílé a na danou problematiku se mohou různí lidé dívat různě.
Na semináři mě zaujal ještě jeden pohádkový obraz. Obraz křídy, železné zbraně a motiv lehnutí si do rakve. Křída – kalcium – hlavní součást lidských kostí, železo – nositelem je krev a lehnutí si do rakve - nějaký prostor, ne každému může být příjemný, většině lidí je tento obraz spíše nepříjemný. De facto nám pohádka říká, že tělo, které tvoří vnější, fyzický vzhled člověka, které drží všechny součásti pohromadě, je ze všeho nejdůležitější, to znamená nejzranitelnější – jakmile narušíme schránku, zranění se netýká pouze samotného „obalu“, ale nějakým způsobem se tkne i součástí, které spojuje. Krev, jako významná nositelka kyslíku, železa a různých dalších nezbytných látek pro život. Je důležitá, pro člověka životně důležitá, ale na co by byla krev, kdyby neměla kde být, kdyby ji nic nedrželo? Takže krev může být sebevíce důležitá, bez těla (schránky, rakve) je nám k ničemu. A kalcium, jakožto opora samotného těla, samotné schránky. Docela mě překvapuje, že kosti byly v pohádce zobrazeny jako nejméně důležité, vždyť bez kostí (vápník, křída) by schránka nedržela pohromadě.