Úvahy /

Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí, aneb jsme z jedné krve, bratříčku.

Komunikace - slovo v současné době tolikrát skloňované a používané. A pro mne – studentku druhého ročníku logopedie slovo nanejvýš důležité. Proto mne téma přednášky zaujalo a zajímalo mne, jak toto téma lektor pojme.
Pan lektor na komunikaci nahlížel jako na problematiku domluvy mezi lidmi na pracovišti, měl praxi se školením týmů manažerů a tak dále. Ale já se domnívám, že pro naši praxi v pedagogickém sektoru jsou některé jeho rady nepoužitelné (čímž rozhodně nesnižuji kvalitu přednášky a lektorových znalostí a dovedností). Komunikace s dětmi a potažmo i jejich rodiči přece není srovnatelná s komunikací skupiny pracovníků středního managementu, nemyslíte?
Zamysleme se nad výrokem pana lektora, který mne nejvíce z celé přednášky uvízl v hlavě: „Vždy ve skupině lidí bude někdo, s kým se zkrátka nedomluvíte. Nechte ho být, nemá cenu plýtvat silami a snažit se.“ Dokážete si představit (zkuste to z pohledu základoškolského učitele, když už jsme na pedagogické fakultě), že dle statistického poměru, který přednášející propagoval, tedy 80:20, bychom s 20% dětí nekomunikovali? Že s 20% stejně nemáme šanci se domluvit, jelikož oni ani o domluvu nestojí? Ano, na poradě vedení nadnárodního koncernu si tuto situaci představit dokážu, novou ekonomickou strategii prosadím i s 80% kolegů a zbylých 20% k tomu nepotřebuji, ale ve třídě mezi 30 dětmi je to nemožné! Nebo si myslíte, že můžeme 6 dětí dle tohoto vzorce nechat sedět a snahu o komunikaci vzdát?
Ve třídě potřebujeme komunikovat se všemi žáky, tak jak docílit spolupráce všech? A je to vůbec v našich silách? Domnívám se, že ani ve školství to nejen, že 100% podporu mít nikdy nebudeme ať ze strany rodičů, tak ze strany žáků. Jen bychom se měli snažit docílit maximálního kompromisu. Nemělo by se stát, že jedna část bude zcela spokojená a druhá část zcela nespokojená.
Myslím, že bychom měli postupovat cestou nejmenšího zla, tedy takovou cestou, kdy bude každý jednotlivec účastnící se procesu komunikace, ať žák či jeho rodič, spokojen alespoň z poloviny a bude tedy ochoten nadále spolupracovat a bude mít pocit, že jeho názory a potřeby jsou brány v potaz. Nebude se cítit z komunikace a jednání vyčleňovaný.
Když se nad tématem tak zamýšlím, uvědomuji si, že se snadno vyřknou slova správná komunikace a kompromis, ale neexistuje přesný návod, jak při jejich naplňování postupovat. Jednat s lidmi musíme individuálně, každý jsme jiný, máme odlišné potřeby a přání a tudíž nelze se všemi komunikovat stejným způsobem dle jedné šablony. Individualita a zase jen individualita.
Pan lektor rozhodně pravdu měl, když tvrdil, že se nikdy nedomluvíme se všemi. Jen se o to musíme v některých situacích a v jistých typech zaměstnání snažit více než ti druzí kolem nás. Takový je, dle mého názoru, úděl pedagogického pracovníka.