Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

seznam všech úvah

ÚVAHA: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

Měla jsem velkou radost, když jsem narazila na tento předmět a zjistila, že je realizovaný formou workshopů. Myslím si, že je to velmi dobrý nápad a podobných projektů by mohlo být rozhodně víc. Když jsem si vybírala, kterých třech workshopů se zúčastním, byla jsem opravdu příjemně překvapená, že byl na seznamu právě Život v protektorátu očima židovských dětí. Tato tématika je mi totiž dost blízká a zajímám se o ni. To byl důvod, proč jsem si vybrala tento workshop.

Když uvážím, že tento předmět se jmenuje Pedagogika v praxi, pak je skvělé, že zde bylo zařazeno i téma holocaust. Podle mého názoru je to téma nesmírně důležité a je potřeba, aby co nejvíc lidí vědělo a hlavně pochopilo, co se za té války vlastně dělo. Proč? Protože jedině potom, co člověk pochopí, co stalo tehdy, je schopen objektivně a kriticky posoudit, co se děje v dnešní době. Proto si myslím, je potřeba, aby učitel byl schopen toto téma s dětmi rozebrat a předat jim ho tak, aby pochopili to základní – všichni lidé jsou si rovni. Nikdo není rovnější. Jestli někdo vypadá jinak nebo má jinou barvu pleti, jestli má někdo jiný názor nebo je bohatý, nic z toho neznamená, že je něco víc nebo naopak míň. A k tomu je potřeba dnešní děti vést. Jako doprovodný didaktický materiál bych jednoznačně zvolila Animal Farm. Prasata v hlavní roli mohou, mimo jiné, posloužit jako taková ilustrace pro Hitlera.

Téma holocaustu je podle mě aktuální čím dál víc, protože naneštěstí je čím dál míň těch, kteří tu hrůzu přežili. Pokud jsou nyní lidé, a není jich málo, kteří smrtelně vážně prohlašují, že žádný holocaust nikdy nebyl a že si to Židé všechno vymysleli, pak, až jednou odejde i ten poslední přeživší, bude to opravdu zlé. Bude potom na učitelích, aby dětem ukázali aspoň z těch záznamů, kterých je naštěstí víc, než dost, že to vraždění se skutečně stalo. A až dítě uvidí holohlavé “občany, zastánce čistého národa” heilovat, bude vědět, co to znamená. Samozřejmě je už na nich, jestli se k těmto “občanům” přidají. Můj cíl, jakožto budoucího pedagoga však je ten, aby děti sami dospěli k názoru, že holocaust bylo něco neuvěřitelně hnusného, zlého, krutého, odporného, nazvěte to, jak chcete. A proto hlásit se dnes k podobným myšlenkám, i když se jim dá trošku jiný plášť, je vlastně stejné, jako by se toho tehdy sami účastnili.

Je to cíl hodně naivní, možná i utopický, ale opravdu si myslím, že kdyby se o tom ve škole mluvilo a rozebíralo se to víc do hloubky, byl by výsledek. Je smutné, že realita je jiná a mnoho učitelů nemá ani snahu žáky více zatáhnout do tématu. Řekla bych, že malým důkazem byl i náš workshop. Když se paní Zahradníková zeptala, kdo byl v Terezíně, přihlásili jsme se, myslím, dva nebo tři lidi. To je podle mého názoru z celkového počtu přítomných studentů zoufale málo. Když už to vezmu kolem a kolem, tak kdyby se zeptala, kolik lidí bylo v Chorvatsku, počítám, že by se přihlásili jestli ne všichni, tak většina. Ale do Terezína, kde se odehrála důležitá část historie a máme to tady “za humnama”, nedorazil skoro nikdo. Nevím, kolik rukou by bylo nahoře při otázce, kdo byl v Osvětimi, ale rozhodně by se tam jednou měl podívat každý. A to je další věc, kterou bych rozhodně chtěla udělat. Jezdit s dětmi “na výlet” do Osvětimi. Takový zážitek na vlastní kůži s vámi totiž udělá hodně. A hlavně toho hodně pochopíte...