Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

V tomto semináři jsme se zabývali především tím, jak se žáky či žákyněmi s poruchami učení
postupně probírat učivo a také jak prožívají různorodé situace za odlišných podmínek.
Nejprve zahájím tuto práci tím, že objasním, co znamenají pojmy dyslexie, dysgrafie
a dysortografie. Dyslexie, nazývána taktéž jako agrafie, je porucha čtení. Lidé, poznamenaní touto poruchou, vynechávají anebo obměňují písmena či slova. Dysgrafie je porucha týkající se grafické stránky psaného projevu. Lidé trpící touto poruchou píší nečitelně, neúhledně
a taktéž křečovitě. Dysortografie se vyznačuje poruchou ortografie, jinak řečeno pravopisu. Tito jedinci neumějí rozpoznat sykavky, dlouhé nebo krátké samohlásky, slabiky - a to kupř.
ty-ti, dále pak vynechávají písmena popřípadě slabiky.
Zamysleme se nad tím, v jaké situaci se ocitají žáci ve škole např. při písemných testech s různými specifickými poruchami? Měli jsme tu možnost se vžít do situace jedinců, mající nějakou specifickou poruchu. Jedním z příkladů bylo doplňovací cvičení. Jednalo se například o toto slovní spojení: „Odl_dné n_cvé hr_“. Během vyhodnocování testu jsme zjistili, že se jedná o tato slova: „Oblíbené míčové hry“. Další naší činností byl diktát, kde jsme museli psát odlišnou rukou než za normálních okolností, abychom se vcítili do jejich obvyklé situace. Po zjištění, co tito lidé prožívají, jsem jen žasla, jak to mohou vůbec zvládat.
Měli by mít žáci se specifickými poruchami nějaké zvýhodnění ve škole? Dle mého názoru určitě ano. Žákům by mělo být poskytnuto zvýhodnění v učení – kupř. napsat jen poloviční délku diktátu, u pětiminutových prací jim prodloužit čas, dále se s nimi domluvit
na formě ověřování znalostí – zdali bude pro ně lepší ústní či písemné zkoušení apod. Dále
se domnívám, že by jim učitelé měli poskytnout výpomoc ve vyučování. Například novou učební látku vysvětlit a poté nejen jednou, ale i vícekrát zopakovat. Žáci s poruchou čtení
by se měli v pomalém tempu naučit číst, ale i psát písmeno po písmenu, slabiku po slabice, až se postupem času dostanou ke slovům a nakonec k větám. Pokud nezvládají stanovené kroky za krokem, nemělo by se v učení dále pokračovat, dokud v tom nebudou mít určitou rutinu.
Tento workshop, který byl veden paní Mgr. Klaudií Eibenovou a Mgr. Milenou Vincenciovou, se mi velice líbil, obzvláště proto, že jsme si mohli vyzkoušet cvičný diktát či přímé doplňování písmen do textu, který byl uveden tak, jak ho vidí žáci se specifickými poruchami psaní, grafickým projevem a jiných dalších poruch. Taktéž jsem se dozvěděla
i mnoho dalších zajímavých informací a poznatků, které snad budu dokázat využít jak v osobním životě, tak i v zaměstnání.