Jak s úsměvem vydržet ve školství

Jak s úsměvem vydržet ve školství? Tato otázka jednoznačně většinu lidí pobaví a hned na ni slýchávám velmi častou odpověď: „Nelze! Leda tak zešedivět!“ To jsem se však ptala lidí, kteří nepracují ve školství, kteří se s tímto systémem setkali pouze za svých mladých – školních let. Ze strany pedagogů ale slýchávám odpověď jinou: „Ale jde to. Chce to jen mít určitý systém a mít děti rád.“ A tak jako „budoucí pedagog“ věřím, že to půjde a budu se snažit využít co nejvíce rad a názorů od starších, zkušenějších učitelů, aby právě ta má atmosféra ve třídě byla nejlepší.
S dětmi musíme být kamarádi, ale musí tady být nějaká hranice, linie, kterou nesmí překročit jak děti, tak my. Ve třídě musí panovat pořádek, jistota a také důvěra. Během doby, co jsem seděla za lavicemi, jsem se setkala s mnoha učiteli. A sama vím, že si raději vždy vzpomenu na ty, kteří nás něco naučili aneb na ty, kteří po nás opravdu něco chtěli. Na ty, se kterými jsme zažívali dobré i zlé chvilky. Na ty, u kterých jsme se v hodině zasmáli, ale i zároveň někdy z nich měli velký respekt. Na ty, kteří na nás byli opravdu spravedliví … a mohla bych pokračovat. Kdežto učitelé typu „dělejte si, co chcete“ ve mně opravdu důvěru a respekt nevyvolali a za pár let si horko těžko budu vzpomínat na jejich jména a podobu.
Ve všech odpovědích pedagogů jsem tedy často slýchávala slovíčka „řád, systém“. Neměli však na mysli jen školní řád, ale řád vlastní, vytvořený, který jsou děti i učitelé schopni dodržovat. V řádu by mělo být obsaženo všechno a na nic se nesmí zapomínat, protože pouze tehdy, když je ve třídě nastolený správný řád, tak zde může panovat dobrá atmosféra. Například si můžeme s dětmi domluvit systém zapomínání. Já jako budoucí učitelka matematiky bych si nerada zažila situaci, kdybych s dětmi chtěla rýsovat a polovina z nich by neměla pravítko a tužku. Každému se stane, že někdy něco zapomene, ale zároveň existují i ty děti, které když nezapomenou, je to zázrak. Co takhle dát hranici zapomnění třeba šestkrát? Když zapomene po sedmé, už bude vědět, že to znamená poznámku do žákovské knížky. Věřte mi, že se najdou děti, které v prvním měsíci zapomenou pětkrát a poté už jsou vzorní a na své věci si pevně dohlížejí. Ví, kde je hranice, kterou by neměli překročit. Když už jsem tady zmínila poznámku do žákovské knížky. Co takhle systém poznámek a pochval? Například za tři pochvaly smazání poznámky? Většina dětí se bude opravdu snažit si poznámku smazat. My je tím motivujeme. Udělal jednou něco špatného, třikrát k tomu musí udělat něco dobrého. A jelikož pochval není nikdy málo, tento systém by se mi líbil.
A takhle bych mohla dlouho pokračovat. Není to jen o poznámkách, pochvalách a zapomínání. Vztah učitele a žáka by měl být založený na důvěře a dobrých vztazích.
Samozřejmě ne všichni žáci nás budou „milovat“, ale pořád si ještě myslím, že těch dobrých dětí je ve škole většina.