Úvahy /

Hildebert, Everwin a…myš!

Pouštím se do psaní úvahy ještě plná dojmů z dnešního workshopu, který nesl název Hildebert, Everwin a…myš! Název sice není úplně aktuální, podle slov lektora Mgr. Marka Šobáně, protože původně měl být zaměřen na románskou architekturu na Dómském návrší. Nakonec jsme však využili v současné době končící výstavy od Tiziana po Warhola.
Obsah workshopu se týkal galerijní pedagogiky, která je teď také shodou okolností nově akreditovaným oborem na pedagogické fakultě. Pan Šobáň o ní mluvil jako o nově vznikajícím fenoménu v ČR. A mě samotnou tento nový rozměr pedagogiky velmi nadchnul.
Po krátkém teoretickém uvedení do problematiky jsme se i my stali součástí tzv. animace. Část workshopu se odehrála v Arcidiecézním muzeu, kde jsme pracovali s díly starých mistrů, na druhou část jsme se přesunuli do Muzea moderního umění, kde jsme poznávali kontrast mezi realismem a abstraktním uměním.
Přestože je umění mým velkým koníčkem a muzeum navštěvuji pravidelně, tento workshop nebo spíše tato nová technika poznávání umění mi otevřela úplně nové obzory. Nabízí neotřelé způsoby, jak pracovat s námětem uměleckého díla. Lze jej přetransformovat na dramatické dílo, přepracovat ho výtvarnými prostředky, vyjádřit jej zvukem, hlasem. Jde o to, proniknout až do umělcovy hlavy, odhadnout jeho emoce a myšlenky a přitom se i něco nového naučit o výtvarných technikách či o umělcích samých. Nestačí jen přečíst popisek, účelem je navázat osobní vztah s umělcem a jeho dílem. Pak se obraz nestává jen jedním z mnoha, není jen hezký nebo škaredý, ale objevujeme v něm mnohem více než to, co je vidět jen při zběžném prohlédnutí.
Tato specifická edukativní aktivita v sobě snoubí výjimečný zážitek a poznávání, učení se. Z pedagogického pohledu si myslím, že samotný fakt, že edukace probíhá na galerijní půdě, je příjemným zpestřením a změna edukačního prostředí také podpoří jejich chuť učit se něčemu novému. Navíc galerijní prostředí nabízí také mnohem lepší zprostředkování díla než jen pouhá reprodukce. Jako speciálního pedagoga, mě nadchly také programy a akce pořádané pro děti se speciálními potřebami, kdy jsou například některá díla uzpůsobena tak, aby jich děti mohly poznávat hmatem…
Myslím, že tento přístup nemá jen vliv na vzdělanost dětí v oblasti estetické výchovy, ale také do jisté míry popularizuje muzea a galerie mezi širší veřejností. Děti si tak vytváří specifický vztah k uměleckým dílům a k umění vůbec, což by mohlo anticipovat růst kulturní úrovně v ČR.
Přestože je galerijní pedagogika zaměřena primárně na děti, myslím si, že by si našla i místo mezi dospělou populací nebo studenty vysokých škol. Já sama bych se podobné akce určitě znovu zúčastnila.
Tento workshop hodnotím jako bezkonkurenčně nejlepší. Ve všech ohledech překonal všechna má očekávání. Touto cestou bych také chtěla poděkovat Mgr. Šobáňovi a ostatním účastníkům workshopu za příjemně strávené odpoledne a za „výjimečný prožitek“, který slibovala anotace. Z muzea jsem odcházela s úsměvem na rtech a s předsevzetím, že to určitě není naposledy, co jsem o muzejní pedagogice slyšela…