Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Hildebert, Everwin a…myš! (Doba románská na Dómském návrší)

seznam všech úvah

Hildebert, Everwin a ...myš!

Galerijní a muzejní pedagogika. Animační programy. Během posledních několika let jakoby se roztrhl pytel s podobnými termíny, které se na nás sypou ze všech stran. A tu pravou ukázku animačního programu v muzeu jsme zažili díky Marku Šobáňovi v rámci workshopu „Hildebert, Everwin a…myš!“. A nutno dodat, že byť se workshop netýkal avizovaného románského období, ale končící výstavy Od Tiziana po Warhola, nebyli jsme o nic ochuzeni, naopak spíše to bylo ku našemu prospěchu.
Pro mne to byla vůbec první účast na animačním programu v naší republice, i když vím, že animační programy jsou teď v nabídce skoro ve všech muzeích nebo galeriích. Ale zatím mě nic nepřimělo je vyzkoušet, raději volím komentované prohlídky. Animační programy v muzejní a galerijní pedagogice jsou v podstatě zážitkové programy zaměřené na různé cílové skupiny – např. děti předškolního věku, děti 1.stupně ZŠ, děti 2.stupně ZŠ , studenti středních škol, žáci speciálních škol, lidé s tělesným postižením, senioři, … . Tyto programy stojí na zážitkové pedagogice a co si člověk zažije, to si také pamatuje. Vždyť již Komenský nás nabádal ke škole hrou.
A tak z nás, účastníků workshopu, udělal Marek Šobáň účastníky animačního programu alias děti základních škol. Upřímně dodávám, že i když byly animace šité na míru školním dětem, já jsem si je užila, jako by byly určené přímo pro mě. Nejprve nám krátce a výstižně vysvětlil, co to animační programy jsou a jakou mají strukturu a potom už jsme začali s první částí animace s názvem „Pro rozumy do antiky“, která byla v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. Nenásilné seznámení ve skupině ice-breakingem vystřídal prvek literárně-dramatický, kdy jsme pracovali s textem na motivy antických bájí a následně tento příběh spojili s obrazem na stejné téma a to „Faethonův pád“ od Franse II. Franckena. Cílem bylo vyvolat diskuzi na sociálně-společenské téma neúplná rodina a vztah otec – syn.
Na druhou část animace „Ten flek může být i les“ jsme se přesunuli do Muzea moderního umění. Zde jsme, opět proměněni v žáky základní školy, pokračovali v programu. Tentokrát jsme rozebrali realistický obraz od Joži Uprky a poté jsme se pokusili dešifrovat obraz Žena v trávě od neznámého autora, abychom se tak postupně naučili přejít logicky od realismu k abstrakci. Mezi dalšími dílčími úkoly bylo expresionistické vyjádření ve výtvarném umění, přechod ke kubismu a nakonec vlastní abstraktní tvorba.
Chodíte-li rádi do kina, divadla, na výstavy, do lanového centra nebo prostě jen rádi zkoušíte nové věci a ještě jste nebyli na animačním programu v galerii či muzeu, určitě zajděte. Zkušený animátor vás celým programem provede tak, že se na výtvarné umění naučíte nahlížet z úplně jiných úhlů pohledu, všimnete si i těch nejmenších detailů a maličkostí a zjistíte, jak rozumět popisku díla a také, že je dobré tyto popisky číst. Dá se samozřejmě namítnout, že animace jsou dělané především pro děti a tak tedy- proč je nevyužít jako doplněk výuky a dále potom na prožité věci navázat ve výuce? Děti se zapojí rády, protože se mohou samy realizovat a z výkladu Marka Šobáně vím, že olomoucké muzeum své animační programy vyšperkovalo k takové dokonalosti, že školy, potažmo jednotlivé třídy, už je kontaktují sami a zjišťují, jaký program k jaké výstavě se připravuje. A to je ta nejlepší situace, o které si spousta organizací pořádajících zážitkové programy nechává zdát – aby se zájemci hrnuli sami. I když to vyžaduje zkušené animátory a poctivou přípravu, ostatně jako v každé profesi.
Já sama bych si přála, aby takovýchto kvalitních animačních programů bylo více a lidé se více zajímali o výtvarné umění.





Workshopem jsme prošli jako „děti“, pro něž jsou animační programy v muzeu připraveny.