Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám

seznam všech úvah

Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření

V nedávné době jsem se zúčastnila worskshopu, který se týkal syndromu vyhoření. Když jsem na workshop vcházela, nějaké informace o tomto syndromu jsem měla. Byla jsem si však téměř jistá, že přeci mne se syndrom vyhoření nikdy nedotkne. Po pouhých třech hodinách, strávených s člověkem, který prošel syndrom vyhoření a normálně fungoval, jsem si říkala, že to není možné - tento člověk nemohl takový kolaps prožít. A potom mi to došlo. Syndrom vyhoření nás může potkat úplně všechny, ale záleží jen a jen na nás, jestli nás stáhne s sebou nebo jestli se s ním dokážeme poprat, jako náš přednášející.
Syndrom vyhoření je citovým a mentálním vyčerpáním. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu a týká se nejvíce lidí, kteří pracují s jinými lidmi. Od deprese nebo prosté únavy se syndrom vyhoření liší hlavně tím, že se vztahuje výhradně na onu krizovou oblast a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu své práce. Kontaktních profesí, kde lidé pracují s lidmi, je v dnešní době čím dál tím více. Ať už jsou to např. lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další. Dnešní doba je dobou rychlou. Lidé pořád někam spěchají, utíkají, nestíhají, ve většině případů pořád pracují. To vše už přeci tvoří ideální základ pro syndrom vyhoření. Proto si myslím, že nejdůležitější, jak se bránit syndromu, jsou prevence, které by měl člověk v dnešní době opravdu dodržovat.
Prvním důležitým bodem prevence jsou určitě kvalitní mezilidské vztahy, tzv. existence blízkých lidí, kteří jedinci mohou poskytnout to, co si on sám dát nemůže. Mít rodinu, přátelé, známé, ti všichni nás nutí ke komunikaci. Ti jako první zjistí, že s námi není něco v pořádku. Ti nás jako první mohou upozornit. Jako druhý bod prevence bych uvedla společné pracovní workshopy. Členové těchto skupin spolu diskutují o různých problémech, řeší úkoly, podporují se, vyměňují si informace o tom, jak pracují se svými klienty atp. Vymění si nejcennější rady, které nám práci dokáží zjednodušit. Třetí důležitý bod prevence jsou důležité volnočasové aktivity. Každý si musí umět udělat čas pro sebe. Ať má zájmy jakékoliv, je dobré pravidelně jednou za čas vypnout, nemyslet na práci, na starosti, ale volný čas si užít. Dalším bodíkem – a to velmi důležitým – je umění říkat NE! Ten, kdo toto umění ovládá, dá se říci, že vyhrál nad syndromem vyhoření. Někdy říct NE na nějaký úkol neuškodí. Samozřejmě musíme vědět, kdy si to dovolit. Ale sem tam to není na škodu. Jakmile jednou spolupracovníci zjistí, že jsme ochotni pracovat na 150%, nedají vám nikdy pokoj. Musíte tedy umět někdy odmítat a hlavně odpočívat. Poslední bod prevence bych uvedla znalosti a informovanost o syndromu vyhoření.
Čím více o syndromu vyhoření a jeho prevencích budeme vědět, tím více se mu budeme oddalovat.