Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Jsou opravdu specifické poruchy učení jako je například dyslexie a dysgrafie takovým problémem, jak například interpretují média a nebo přednášejí učitelé? Za školních let našich rodičů neměl snad nikdo o těchto specifických poruchách ani tušení a také to šlo. Nebylo to tehdy jednodušší? Myslím si, že bylo. Jak pro rodiče, tak samozřejmě i pro děti. Rodiče se nemuseli stresovat tím, že musí jít s dítetem do poradny, vnímat doporučení o návštěvě poradny jako útok učitele na dítě a dítě se nemuselo stydět říct před třídním kolektivem, že je odlišné a má nějaký problém.
V dnešní době se všechno řeší papírem, „mám papír na to, že nemusím psát diktáty, že nemusím všechno zvládat tak rychle jako moji spolužáci, mám zmírněné známkování“. Jak asi toto ulehčování vnímají spolužáci dítěte s některou ze specifických poruch? Samozřejmě jim to přjde jako nadržování a nespravedlnost. Tím pádem začnou dané dítě vytěsňovat z kolektivu, posmívat se mu a v nejhorším případě může dojít i na šikanu.
Je toto opravdu zapotřebí? Nebylo by vhodnější řešit situaci nějakým jiným způsobem? Například se na dané dítě více zaměřit, domluvit se s rodiči na nějakých speciálních domácích úkolech a nabídnout rodičům třeba doučování, kde by se učitel dítěti věnovat podle jeho tempa a potřeb? Dítě by tak nemuselo před spolužáky ukázat svojí slabinu a nebyl by důvod k posmívání, nemělo by pocit vydělení z třídního kolektivu.
Připouštím, že se mohou najít takoví rodiče i žáci, kteří diagnostikování některé ze specifických poruch ocení a ulehčí jim s jejich dosavadními problémy, ale domnívám se, že procento spokojených dyslektiků či dysgrafiků je mizivé. Třídní kolektiv, ve kterém dys dítě přijmou bez výhrad, posměšku a urážek by musel být velmi rozumný, a žáci na základní škole, puberťáci, většinou moc rozumní, v těchto věcech, nebývají.
Další možností je, aby dys dítě udělalo ze své diagnostikované poruchy přednost. Ovšem pravděpodobnost, že dítě obrátí diagnostikovanou poruchu ve svůj prospěch je, alespoň podle mého názoru, také mizivá. Zajisté by se to podařilo, kdyby se přičinil celý pedagogický sbor a třídní kolektiv byl neobyčejně empatický.
Dalším úskalím také může být využívání až zneužívání specifické poruchy daným žákem. Je velice jednoduché předstírat nevědomost, neschopnost naučit se, pochopit a přitom být jenom líný, nemyslíte? Děti jsou v tomto směru velmi vynalézavé.
Jsem možná k této problematice příliš kritická a pesimistická, ale po návštěvě workshopu - Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině, to snad ani jinak nejde.