Úvahy /

Řešení obtížných životních situací v pohádkách

Workshop s názvem Řešení obtížných životních situací v pohádkách jsem si vybrala hlavně pro to slovo „v pohádkách“. Pro mě jsou pohádky totiž velmi důležité, tak jsem se velmi těšila na to, co nového se dozvím, na to, že mi na workshopu ukáže nový úhel pohledu na ně. Něco, na co jsem sama dosud nepřišla. Musím říct, že workshop byl pro mne hodně zvláštní. Ale nejsem si jistá, zda v tom dobrém slova smyslu. Čekala jsem asi něco jiného.
Každopádně některé myšlenky zaujaly mou pozornost. Hned na začátku to byla myšlenka, že drtivá většina lidstva je tak moc ovlivněná počítači a celkově tímto odvětvím života, že už je schopná myslet jen v binární soustavě a to se poté odráží na jejich jednání. Existují totiž jenom dvě možnosti a to „Vypnuto“ a „Zapnuto“, „Ano“ nebo „Ne“. Ale je to správně? Pochybuji, že ano. Je to lehčí, mnohem snazší. Ale když se podíváme i na obyčejný semafor, tak existuje třetí možnost, ta „oranžová“. Spousta lidí to podle mě, ale nechce vidět. Je velmi jednoduché se řídit jen tím, co je dané, pohybovat se jen v přesných hranicích.
V průběhu let, kdy každý člověk dospívá a stárne pohádky, jako takové opouštějí ten pomyslný střed zájmu, který byl v dětství, a odsunují se do pozadí jako něco „nepotřebného“. A v tom podle mě spočívá hlavní chyba. Lidé přestávají věřit a doufat a hlavně ztrácejí barevnou fantazii, dobrovolně se zaškatulkovávají do černobílého světa. (A opět se dostávám k úvodní myšlence binárního myšlení- „černá“ a „bílá“.)
Můžeme říct, že pohádky jsou „hloupé“ a infantilní, a že jsou právě tak dobré jen pro ty děti. Ale je to pravda? Pochybuju o tom. Když porovnáme „pohádkový svět“ a „ten náš“, je pravda, že dobré konce jsou jen v pohádkách, ale také je pravda, že si ten šťastný konec zaslouží. Platí tam známé „Každý svého štěstí strůjcem.“ Když se podívám kolem sebe, přijde mi, že většina lidí sedí a čeká, co jim spadne do klína. Spoléhají na to, že se o ně někdo postará a že jim někdo pomůže z jejich problémů a nesnází. Když se na tento jev podívám z druhé strany, tak mi to připomíná ty pohádky, kterými opovrhují. Nečekají třeba na toho pomyslného kouzelného dědečka nebo babičku?
Myslím, že pohádky jsou velmi mocné a skrývají spoustu řešení, protože problémy lidí se točí stále dokola, jen je potřeba hledat a hlavně věřit! O to v pohádkách přeci jde.