Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Vnitřní portrét, psychohrátky s výtvarnem

Sedím v kruhu mezi zhruba třiceti naprosto neznámými lidmi. Všichni se tváří, že zrovna nad něčím přemýšlí, tak je nechávám přemýšlet a doufám, že se neznají navzájem. Později zjišťuju, že neznají – díky bohu. A na rozdíl ode mě neznají ani Sašu, tahle startovací výhoda mě trochu uklidňuje. Jistota v druhém člověku ale ještě neznamená jistotu v sobě samém, ve vlastní hlavě a srdci. A v mém případě taky v nohách. Nikdy si nemůžu být jistá, že mě kolektiv úplně přijme, a vždycky jen doufám, že jsem na to momentálně připravená. Nicméně hra začíná. Vím, že budu více či méně často v pozici pozorovatele. Zvykla jsem si na tu roli, a když se sejde dobrá skupina, mám ji docela ráda. Můžu pozorovat, jak si lidi kolem mě začínají důvěřovat, jak začínají být odvážnější a odvážnější, jak mluví o svých pocitech. Jak otevírají svá srdce sobě i druhým. Tohle Saša totiž moc dobře umí, on je takový otevírač lidských srdcí. Nejdřív tomu nevěříte. Pak nevíte, čí jste a máte pocit, že lidi kolem sebe znáte alespoň měsíc. Naprosto přirozeně mluvíte o věcech, které byste určitě neřekli lidem, které jste poznali ten den ráno. Mnohdy si nevzpomenete na jejich jména, ale to nevadí, tady jde totiž o něco mnohem víc, než jsou jména. Je to tak trochu zázrak a vy si na konci říkáte, že to přece není možné... A protože zhruba vím, co můžu od Saši čekat, jsem o půl kroku dopředu. Většinu těch „osvobozujících a otevíracích“ her znám. A o to víc mě těší, když si je můžu zahrát se skupinou.
A teď zavři oči a důvěřuj mi víc, než sobě. Povedu tě, nespadneme, slibuju (prosím tě, bože, ať nespadneme, díky…). Řeknu ti, že vidíš strom, až ucítíš plsť na pravé straně zdi. A to chladné, na co teď saháš, je akvárium. Už jsme skoro zpátky, vidíš, slíbila jsem ti to. Teď se rozhlédni kolem. Vidíš to množství barev? Tahle bílá je jako zlomený sloní kel, ale tahle je jako třídenní sníh. A ta poslední je jako mlha, která ráno padá na krajinu. Řekni mi, kdo jsi, řekni mi, jakou máš barvu? Červená, jako sladké červené víno. Hnědá jako země a oranžová, jako když hoří oheň. Tři barvy stačí, protože existují tři světy, a každý z nich má svou vlastní barvu. Je červený svět, modrý svět a taky žlutý svět. Do kterého z nich patříš? Jsem červená, protože mnou proudí krev, protože mám srdce, protože uvnitř mě hoří oheň, který hřeje, a protože všechny vášně jsou stejně červené jako srdce, ze kterého pocházejí. Nás srdcařů není moc, odebíráme se na chráněné území našeho červeného světa. Každý s sebou přináší symbol, který říká, co v našem světě nesmí chybět. Vyrobila jsem srdce, protože v srdci je život – kdo nemá srdce, nežije. V srdci je láska, a bez lásky by to na světě šlo dost špatně. A v srdci (toho druhého) je taky bezpečí a domov. Vyrábíme ještě další dílčí symboly, aby v našem světě nic nechybělo, a tvoříme ho. Všechno je navzájem propojeno červenou nití, jinak to ani být nemůže…Máme tedy svůj červený svět a žijeme v něm. Ale kdo – my? Jací jsme lidé? Jací lidé žijí v červeném světě? Pokoušíme se si to ujasnit a prostřednictvím drobného vystoupení sdělit i ostatním. Ale žádný člověk není ostrov sám pro sebe a ani my nemůžeme žít izolovaně od druhých, obklopeni svými červenými vášněmi. Proto má každý svět posla. A ten může získat jeden symbol z dalších světů. A tak se všechny světy navzájem propojí, budou modro-žluto-červené.
Když vidíš obraz, umíš si představit, co se dělo těsně před ním? A těsně po tom? Zkus si to nejen představit, ale i zahrát. A dej si přitom pozor, aby ti během čtení knihy neutekl život. Ano, být smrt mě nikdy neomrzí.
Najednou je další den a já už nesedím v kruhu mezi skoro třiceti naprosto neznámými lidmi. Znám je, věřím jim, i když o nich vůbec nic nevím. A hlavně – mám mnohem větší důvěru v sebe sama, vím, že když to nedovolím, nepořežu se. Ale přece jen, když mám malovat svůj vnitřní portrét, vítr, který fouká kolem, se mnou trochu mává a rve mě z kořenů. Ale maluju své dva životy v jednom, protože vím, že se to můžu dovolit.
O tom to totiž celé bylo – jakmile můžu důvěřovat druhým, můžu důvěřovat sobě. Můžu otevřít srdce sobě, můžu ho otevřít druhým. A s překvapení zjišťuju, čeho všeho jsem schopna. A ještě překvapivější je, jak to hřeje. A že se to stalo během jednoho a půl dne? Že jsme se neznali, že si až na výjimky nepamatuju, jak se ti lidi jmenovali, a už nikdy je neuvidím? A přesto o mně ví věci, které jsem se do té doby neodvážila si přiznat? Ano. Ano, to je totiž ten zázrak, který můžete jenom zažít. Zažít skrze jednoho muže, který „...toho vlastně moc neumí a říká blbosti, tak ho radši neposlouchejme…“. Umí. Umí mnohem víc, než mluvit o tom, jak namalovat obraz. Umí zázraky. A ano, je to učitel dramatické výchovy. Ale učí, jak otevírat srdce.