Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

Nikdy jsem nad zaběhnutými postupy ve školství moc nepřemýšlela. Dávají se známky, odměny, tresty a nesmím zapomenout ani na oblíbené soutěže. Já už si teď sama po absolvování workshopu dokážu představit, jak nefunkční toto vše je. Přála bych si, aby ho navštívili všichni odpovědní za vzdělání a hlavně aby si z něho něco odnesli stejně jako já. Jak by pak asi vypadalo naše školství? V prvních chvílích jsem si říkala, že to není snad ani možné. Nic by přece nemohlo fungovat bez nějaké motivace ve formě odměny. Už vůbec si nedokážu představit cokoli aspoň bez malého náznaku trestu. Byli jsme tak přece jen vychování a vlastně v tom pořád žijeme. Postupem času jsem si dávala kousky skládačky dohromady a všechno se začalo ukazovat v jiném světle. Všechno se začalo zdát tak logické.
Zaujala mě především teorie, že učení ve strachu je velmi neefektivní. Stále se s tím ještě při studiu vysoké školy potkávám. Strávím více času přemýšlením o neúspěchu než efektivním studiem. Ještě horší je možná tlak okolí, který mě neustále ujišťuje o mých schopnostech vše zvládat. K nervům se proto ještě přidává strach ze selhání. Věřím, že v takovém rozpoložení je uspět docela složité. A co teprve soutěže. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, o jak nesprávnou motivaci jde. Vždyť už v školce jsme se účastnili soutěže o nejkrásněji vymalovaný obrázek. Sama ze zkušenosti vím, jaký ve stresu podávám ne zrovna lichotivý výkon. Na workshopu jsem si to opět zkusila na vlastní kůži.
Svůj názor jsem změnila i na odměny. Vždy jsem to brala jako něco pozitivního a nepřemýšlela nad jinou možností. Kdo by taky neměl rád dárky. Už odmala přece dostáváme za pilné studium dobré známky a následně jsme odměněni rodiči. Je to skoro jako rovnice, do které můžeme dosadit jakoukoli situaci. Uvědomila jsem si, že opravdu vynakládáme jen tu minimální snahu pro dosažení odměny a dál se nedíváme co ještě vylepšit nebo kolik se toho přiučit navíc.
Otázka vnitřní motivace mě tedy zaujala asi nejvíce. Myslím, že by vypadalo všechno jinak, kdyby se lidé snažili vydat ze sebe maximum a nespokojili se s málem. Snahy dostat tato moudra mezi širší veřejnost si velmi cením, protože by se mi tato vnitřní motivace hledala rozhodně lépe, kdybych k tomu byla vedena už od mala. Jak se říká, nikdy není pozdě. Můžu jen doufat, že se z workshopu poučím nejen já, ale i ostatní a dojde k postupnému zlepšení. Stráveného víkendu „ve škole“ vůbec nelituji. Otázkou je, zda bych obětovala svůj víkend a tedy zasloužené volno bez vidiny splnění zapsaného předmětu. Rozhodně bych ale ráda na své vnitřní motivaci zapracovala.