Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám

seznam všech úvah

Řešení stresových situací a prevence syndromu vyhoření aneb kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor ať neshoří sám

Od workshopů projektu Pedagogika v praxi jsem si zpočátku nic nesliboval. Vlastně ano – to, aby si mě v průběhu nikdo nevšímal a já mohl celou akci tak nějak „odsedět“. Nemohl jsem se víc mýlit. To, čeho se mi na přednášce dostalo, mě opravdu velmi zaujalo a oslovilo.
Syndrom vyhoření má jistě spoustu různých definic, protože se jedná o relativně široký pojem. Já ho sám pro sebe chápu jako ztrátu svého cíle, smyslu a chuti do života. Nejedná se jen o lhostejnost a zklamání ze zaměstnání, ale podobně jako při hoření se kouř šíří do celého okolí, stejně i zde postupně prostupuje, tentokrát v podobě onoho syndromu, do všech dalších složek života, jako je rodina nebo volný čas, až situace dospěje do fáze, kdy člověk bezradně sedí a nemá motivaci cokoliv dělat. Syndrom postihuje zejména osoby nacházející se každodenně v úzkém kontaktu a spolupráci s dalšími lidmi, kterým se snaží nějakým způsobem odlehčit od jejich problémů a trápení. Je smutné, že ti, jejichž smyslem života je pomáhat druhým, poté sami potřebují pomoc. Tu pak každý hledá někde jinde. Pro někoho to je příroda, pro jiné věnování se své rodině. Zkrátka přesměrování pozornosti ke skutečným hodnotám, které mají v životě smysl a člověka naplňují.
Velmi oceňuji přednášejícího, který nebyl pouhý teoretik, ale vše dokládal na vlastních zkušenostech a zařazoval v průběhu přednášky praktické činnosti a zejména skvělé příběhy. Právě z těch jsem pochopil, jak velký vliv má náš vlastní postoj k životu a hodnotám. Čemu přikládáme v životě význam a mnohdy úplně zbytečně. Pokud platí, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet, pak je život každého z nás jako svíčka. Jestliže však všechen vosk z této pomyslné svíčky spálíme jen pro práci a povinnosti, co nám potom zbyde?
Věřím tomu, že tím, jak myslíme, jednáme a nakládáme s okolím, ovlivňujeme samotný svět okolo nás. Vše je o osobním přístupu, který považuji za nejlepší zbraň proti syndromu vyhoření, jelikož nejúčinnějším lékem je prevence, jak již název workshopu napovídá. Být například vděčný za každý den. Za to, že máme co jíst, protože nikdo z nás nepoznal, co je to skutečný hlad. Spoustu věcí bereme v našem životě jako samozřejmost, ale když se na chvíli zastavíme a budeme se těšit z maličkostí, tak tato radost pomůže překonat to, co může být spouštěčem syndromu vyhoření, jako například stres, případně nedostatečné ocenění. A pravidelně si opakovat slova, která nám byla předkládána na přednášce: „I tohle jednou přejde.“