Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Jsme my osobně vždycky strůjci našeho štěstí? Mohou vždy lidé za svojí, ne zrovna příznivou situaci? Takové otázky jsem si položila mnohokrát v rámci své budoucí profese, jakožto profese sociálního pracovníka. A vím, že nic není na první pohled tak, jak to vypadá, že je nutné se dívat na problém komplexně. Myslím si, že tento kurz adresovaný speciálně pro studenty pedagogiky, byl přínosem jednak pro mě, tak by byl zaručeně značným přínosem i pro moje kolegy ve škole.
Jakožto budoucí sociální pracovník, se budu velice často setkávat s lidmi, které trpí poruchami učení, ať už těmi nejznámějšími, jako jsou dyslexie, či dysgrafie, tak i s těmi méně známi, či méně vyskytovanými, a je bezpochyby užitečné znát, jak se tyto poruchy projevují, jaké mají příčiny, jak s takovými lidmi pracovat, a co bych měla dělat já proto, abych jim jejich práci ulehčila. A tak se ptám, není to nad moje síly? Je něco, co můžu doopravdy udělat? A neměli bychom se spíše zaměřit na příčiny těchto poruch? Proto si myslím, že zvládání takových situací není pouze záležitostí pedagogů. Podle mého názoru právě pedagogové většinou řeší důsledky toho, že někdo něco v rodině takové člověka, zanedbal. Ovšem je zde jejich postavení nenahraditelné.
Nicméně není zde lepší se zaměřit na to, aby k takovým událostem vůbec nedocházelo? Jsou zde nějaké metody, jak tomuto předcházet? A to je moje opodstatnění pro to, proč si myslím, že i moje budoucí povolání, může značně ovlivnit celou situaci jedince s poruchami učení. A to tak, že budu schopná včas diagnostikovat problém, či příčinu, která způsobuje tyto poruchy, a popřípadě je odkázat na specializované odborníky, či pomoc. Je zde určitě namístě říct fakt, že by sociální pracovníci a pedagogové spolu měli vycházet tak, aby to bylo v zájmu dítěte, a snažit se mu pomoc, jednak po stránce vůbec mu umožnit, aby se mohli s touto situací vypořádat, tak po stránce, která se zabývá konkrétními metody v rámci odstranění těchto poruch.
Je zapotřebí se zamyslet nad tím, jak moc jsme ovlivňováni naším okolím, a že se zde nachází několik skupin, které na nás, ať už v tom kladném, tak i často v záporném slova smyslu působí. Myslím si, že proces socializace v sobě zahrnuje okamžiky a rozhodnutí, které bezpochyby mohou absolutně změnit život člověka. Co se týče vztahu dítěte a školy, tu základní, primární skupinu, která hraje v tomto vztahu největší roli je rodina. Nicméně znamená vždy rodina podporu, pomoc, pochopení, lásku, zázemí, či bezpečí?
Je třeba otevřeně říci, že se dítě často ocitá, až v neskutečně těžkém a složitém prostředí. V prostředí, kde se spíše, mnou výše uvedené znaky rodiny, nenacházejí. Často je to rodina, která, ať už z hlediska genetických předpokladů, tak z pohledu výchovy, vyvolává příčiny těchto poruch. Můžeme zde zmínit příklady tzv. vlčích dětí, či příklady rodičů, kteří v důsledku nedostatku času, či v mylném přesvědčení o tom, že jejich dítě je to nejlepší a nejchytřejší nejsou schopni přiznat fakt, že by jejich dítě mohlo nějakou takovou poruchu mít.
Je nutné si uvědomit, že není třeba se za tyto poruchy stydět a předstírat, potlačovat, či dokonce sabotovat to, že tu jsou. Však i lidé, jako je Albert Einstein, či Isaac Newton, kteří trpěli poruchami učení, dokázali přispět něčím, co pomohlo světu. A znáte snad lidi, kteří by jim i přesto, co udělali, neustále předhazovali fakt, že jsou vlastně „zvláštní děti“? Zde se naskýtá otázka, co je lepší: bránit naše ega, či si přiznat to, že zde není něco v pořádku a dostat tak naději na kvalitní a spravedlivý život, který by nám mohl dát rovné šance a příležitosti?
Myslím si, že ba naopak v mnoha případech tyto děti jsou značně inteligentnější a v určitých věcech nadanější. Měli by však tyto poruchy potlačovat jejich talent, nebo pouhou naději na stejně kvalitní život, jako jejich vrstevníci? Dále bych chtěla říct, že každý bychom v době, kdy povedeme svoji vlastní výchovu, nebo v době, kdy se u nějakého takového případu ocitneme, měli na tyto fakta vzpomenout a snažit se toto uvědomění a poznání uplatnit v praxi.
Závěrem bych chtěla říct, že tento workshop je pro mne velice významným přínosem. Nejen pro moji budoucí profesi, ale i pro můj soukromý život. Dále bych chtěla zmínit velice zábavný a poutavý výklad lektorek, které značnou částí přispěli k tomu, abych začala nad tímto problémem více uvažovat a přemýšlet.